DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Dnes ráno jsem nevěřícně zíral ušima

Někdy nevěřícně zírám už zrána. Dneska jsem zíral ušima. Pouštím si ráno Rádiožurnál a tam mívají takovou poradnu. Různí právníci a odborníci radí lidem v nouzi. Dnešní tazatelka sdělovala, že již léta nežije s manželem, je v invalidním důchodu, nemá práci ani peníze, a dotaz zněl, zda by si nějak finančně polepšila, kdyby se rozvedla.

Mě ten dotaz nešokoval. Lidi jsou různí. Někteří i vypočítaví.

Co mě až k tomu zírání ušima šokovalo, bylo to, že ten odborník z poradny zcela vážně začal rozvíjet teorie o životních minimech a vyživovacích povinnostech, objektivně dával příklady pro i proti. Moderátorka pak s veškerou účastí a soucitem pokládala doplňující otázky. Paní se tedy dozvěděla, že možná by na nějaké sociální dávky po rozvodu nárok měla, protože dávky se počítají z příjmu domácnosti, tedy kdyby o ně nyní žádala, tak by se musel připočítat příjem manžela a tím pádem by na dávku možná nedosáhla. Ale na druhou stranu by to nemuselo být nutné, protože je prý možné nějak úředně prohlásit, že s ním domácnost nesdílí, a pak by se při výpočtu dávky posuzoval jen její příjem. Taky bylo zdůrazněno, že co se vyživovací povinnosti týče, tak vyživovat by měl manžel jak současný, tak v některých případech i bývalý, takže jí bylo mezi řádky řečeno, ať ho o ty prachy zmáčkne. Na druhou stranu ale bylo vyřknuto varování, že v tom případně by případně žádost o rozvod mohl podat manžel. A pak by se mohlo s tou vyživovací povinností licitovat o tom, jestli vskutku pracovat nemůže, což by pro ni mohlo špatně dopadnout, protože jestli pobírá invalidní důchod skupiny A, tak se předpokládá, že pracovat může, a tedy by exmanžel vyživovací povinnost možná neměl. Poradna skončila, moderátorka zkonstatovala, že byl dotaz zodpovězen a že záleží na tom, jak si to paní pro sebe spočítá, pak pustili džingl a muziku.

Mě šokovalo, s jakou samozřejmostí poradce začal rozvíjet ty teorie a výpočty, že ani moderátorce nepřišel dotaz divný, že na ten dotaz bylo pět minut obšírně odpovídáno. Že se rozhlas sám vmanévroval do diskuse o tom, že by o lidských vztazích, notabene mezi manželi, mělo být rozhodováno na základě tabulek a výpočtů. Mně celá ta relace přišla jako případ cynismu nejhrubšího zrna. A přitom nepochybuju o tom, že poradce i moderátorka měli skvělý pocit, jak výborně na ten dotaz odpověděli. Bylo to takové… veřejnoprávní. Pěkně s veškerou objektivitou, veskrze seriózně, s příklady pro i proti fundovaně poradit, kterak pumpnout stát či manžela a při tom vůbec neřešit to, o co vlastně ve skutečnosti jde.

Měla zaznít jediná odpověď: „Paní Heleno, vy svého manžela milujete nebo nemilujete? Odpovězte si sama a pak se rozhodněte, jestli se chcete rozvést nebo ne.“ A pak pustit klidně místo těch U2 třeba i Michala Davida, to by bylo rozhodně méně trapné než ta… Veřejnoprávní odpověď.

Blair Witch – jeden den v horroru

Z původního knihkupcova blogu ze dne 16. 9. 2005

Kvílivý zvuk. Jako kdyby za okny čekala smečka vlkodlaků, jako by na dveře škrábala nějaká ještě hroznější nestvůra, než Freddy z Elm Street. Moje snění o místě beze zla, o louce, nad kterou se neválí zlověstně bouřkové mraky, o pokoji, zalitým slunečním světlem, bere za své. Probouzím se do tmy, v posteli pod oknem se staženými roletami, všeobjímající temno barví předměty v té místnosti do šedočerna, kvílivý zvuk neustává. Jdu vypnout kvílení, které vyluzuje vynález vskutku ďábelský, budík. Plížím se tmou ke dveřím, chci najít vypínač, který by propuštěním elektrického toku do žárovky v komíhajícím se lustru, prořízl tu nesnesitelnou temnotu. „Uííí.“ Moje ruka, natahující se k vypínači, zkoprněla. Za těmi dveřmi musí někdo být! Jasně jsem slyšel zlověstné zavrzání parket. Snažím se nedýchat, poslouchám, zda se nebude vrzání opakovat. „Uííí.“ Freddy! Ustupuji pomalu zpět k posteli. Podlaha opět zavrzala. Zavrzala zrovna v ten moment, kdy jsem šlápnul na tu parketu, která byla mezi ostatními parketami v té prošlapané podlaze poněkud uvolněná…

…Nastupujeme na loď. Plavidlo nebudí příliš důvěry, jeho fousatý kapitán s podivnými odlesky v očích ještě tím méně. Startující motory otřásly celou lodí, ta se zhoupla ve vlnách a s lomozem se vydala na plavbu po řece Fulda. Na palubě vane ranní vítr, je studený a vytváří tím svým ledovým objetím kontrast ke slunci, které se klube k životu nad tmavě zelenými kopci, pokrytými hlubokými lesy. Představuji si, že bych mezi těmi listnatými velikány zabloudil. Z té představy jde na mně chlad. A vítr fouká…

Lodní motory ženou kocábku proti černočerným vratům. Plavidlo zpomaluje jen lehce. Řítíme se proti té mase železa, za neskutečného žáru ukutého a tak studeně nyní působícího. Někteří cestující jen těžko potlačují jekot, takový strach ty bytelné ocelové pláty vzbuzují. Vzadu za lodí se s rachotem zavírá další ocelová brána. Jsme uvězěni! Čerpadla vyluzují hukot, takový druh zvuku, který prochází celým tělem a rozechvívá bránici. Loď klesá do hlubin. Vedle lodi roste betonové koryto, které nás z obou stran svírá, z řas a chaluh, na beton přilepených, odkapávají kapky a sluneční světlo už více k lodi nedosáhne. Tam dole, na dně zdymadla, se houpe plavidlo na zelené vodě, bezmocné, vydané železnému chřtánu na pospas…

Prastaré domy v Hann. Münde už zažily mnoho utrpení. Středověký felčar Dr. Eisenbart, který proslul tím, že vykonával chirurgické zákroky přímo na náměstí, krev stříkala na zvědavý dav, uřezané končetiny končily na kamenné dlažbě, pokryté středověkou špínou, bakterie moru jásaly nad těmi obrazy zkázy, je zdejším nejvýznamnějším rodákem…

Diskotéka Musik Theater v Kasselu. Uvnitř lidé, kteří se pomalu transformují v zombie. Jak uhle černé vlasy, okolo očí temné černé linky, jejich rty úpí pod nánosem rtěnek tmavých odstínů. Scházejí se v Dark Zone, kde duní temná muzika, své kožené kabáty neodkládají ani v tom úmorném vedru. Ve vzduchu rozptýlený aerosol z potících se těl dělá vzduch uvnitř hutným, nedýchatelným, odér dráždí oči a střeva…

Skupina tím ovzduším přiotrávených a alkoholem zničených lidí právě vyšla z toho pekla, kolíbá se před tou budovou, která by snad vskutku mohla být příbytkem samotného ďábla. Thomas pod dojmem té atmosféry povídá: „Na, Leute, kommt mit, hier in der Nähe ist ein Wald, wo die Hexe von Blair Witch Project wohnt.“ Ostatní se otřásli a radši zmizeli v dutinách obludně velkého taxíku neurčitě tmavé barvy. Thomas povídá: „Die alle Blöde, die wollen kein Abenteuer erleben!“

Ležím opět ve svém temném pokoji, škvírami v roletách prosvítají do místnosti proužky mrtvolného měsíčního světla. Já jsem si své dobrodružství dnes už prožil. Žádnou čarodějnici dnes už k pocitu prožitého dramatu nepotřebuji. Vstávám, abych si šel dát na balkón cigaretu. Uvolněná parketa opět vrže. Dobrodružství nekončí. Uléhám opět zpět. V tu chvíli slyšitelné lupnutí, jakoby si Hexe za dveřmi právě luskla prsty. Moje tělo je znehybněné. V páteři jakoby se mi vylíhl ocelový prut. Už mě má. Neuteču.

„Doprdele, zas mě chytnul hexenšus,“ říká hlas, který tak dobře znám. Je totiž můj…

Komentář DK po létech: Tohle je jeden z dílů mý reportáže z cesty do Německa, kterej jsem každej napsal v jiným žánru. Za ty čtyři dny jsem vyplodil jeden western, jednu romantickou love story, jednu fantasy a jeden horror. Ten horror mi přijde docela vtipnej. Pointa s hexenšusem s pohráváním si se slovní hříčkou z německýho slova Hexe – čarodějnice, mě rozsekala. Hm, příklad z doby, kdy mi psaní blogu nadmíru šlo a byl jsem fakt v ajfru.

Jak to bylo dřív – Vyprávění z Podkrkonoší II.

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Paní Jarmila Bachmannová dělá fakt záslužnou práci. Chodí po horách, zpovídá pamětníky a zapisuje jejich vyprávění do knih. Zajímá ji především krkonošské a podkrkonošské pomezí, kde se střetával český a německý živel. Ta vyprávění jsou v mnohém podobná. S Němci to bylo docela fajn, pak se nechali zblbout Hitlerem a všechno šlo do kopru.

Osmdesátiletý muž z Benecka:

„Tady na Benecku bylo několik smíšených manželství, horši to bylo Vitkovice, ta byla ryze německá, tam Čecha nesnesli, všechny vypakovali už v roce třicet vosum. Takže voni vyháněli prni Čechy ze Sudet. Tady to soužiti s nima celkem šlo. Horši to bylo potom, jak vyštrachali na scénu Henleina, tak je dost zfanatizoval. Já sem měl takovou dost energickou máti a tady chodil obecni posel, ňákej pan Preisler, a najennou esi je fátr doma. Protože věděl, že muj otec umí německy, že von prej neumí česky. A před tim mluvil česky. Máti povidá: „Ty neumíš česky, ne?“ Uzala koště a přerazila vo něj koště – a už uměl česky! Už mu to šlo, už mu to naskočilo.“

Nicméně, i něco dobré se na Němce našlo.

„Otec dřevařil celej život, my sme tu válku vostali v týhle chalupě. Vono v třicátym osmym bylo takzvaný optování. Kdo se přihlásil k český náronnosti, tak to tedy respektovali Němci. Tady nás nechali, tady to s níma docela šlo, protože to byli místni sžitý s těma starousedlíkama. Jinak to byl okres Vrchlabí… (Vrchlabí, jak známo, bylo téměř čistě německé město, které bylo přičleněno s okolím k Říši, pozn. DK.)… Pošťák sem chodil z Vrchlabí, ňákej pan Krause a chodil pravidelně, to vite, Němci. Neska chtěj, aby čloujek měl na poště schránku a přitom maj auto!“ (Z Vrchlabí na Benecko je to šest kilometrů do kopce, tedy pan Krause se evidentně docela nachodil. Česká pošta doby současné i se všemi jejich auty evidentně nevychází z toho srovnání nejlépe, pozn. DK.)

Mně se ta knížka líbí. Najdeme v ní spoustu obyčejných lidských historek, navíc vyprávěných bohužel už zapomenutým (pod)krkonošským nářečím. Je to hezká kronika doby.

Líbí se mi docela půvabně vtipná historka pána z Jestřabí:

„No, leta utekla a Kober ale koralařil porád. A jennou jel s koralma domů v noci a v příchouskym háji kobyla najennou mu upadla a vostala natážená. Tak ji vodtáh do pankejtu a ustříh ni žíně z vocasu, uříz, prej: „Bude za to zlatnik, jo, a merchu ať si někdo zakope!“ No, a vozejček, že to bylo podolou, s koralma táh sám až do Mexika. No, tam byli jiní koraláři, tak si dali vočko a von se tam pozdržel do rána. Ráno, už bylo sjetlo, dyž přišel domů – kobyla se před vokny pásla! Vona byla asi hladová a unavená, tak sebou praštila a vostala ležeť, no a pak, dyž si vodpočala, tak se ch pankejtě nažrala trávy a sebrala se a domu. No a dyž přišel domů, žena se do něj pustila, milá Anka: „Ty jeden vochmelko, kobyla přišla domu a někdo ji uříz vocas! Jo, ty chlastáš a hraješ karty a vo koně se nestaráš!“"

A to mi připomnělo, ve všem tom relativizování minulosti, té naší socialistické, že by se taková podobná kniha kupříkladu o osmdesátých létech docela hodila. Což o to, nostalgických knih o tom, jak jsme tehdy byli mladí a po chalupách kalili a pivo bylo za tři kačky a startky za čtyři, stejně jako srdceryvných tragických příběhů z padesátých let je mnoho. Ale o realitě všedního dne z roku 1985 toho moc není.

Kdyby se mě někdy za čtyřicet let nějaká paní Bachmannová z budoucnosti ptala, tak bych jedním příběhem všedního dne, na který si pamatuju dodnes, přispěl.

Vypadalo by to asi takto.

Osmdesátiletý muž z Vrchlabí vypráví:

„Bylo před Vánoci, mně bylo asi tak jedenáct, ségra byla o dva roky mladší. Byla zima a šli jsme s maminkou nakupovat banány. To si nemyslete, že by tehdy člověk přišel do krámu a koupil si banánů co hrdlo ráčí. Kdepak, prodávaly se jen dvě kila na osobu, a to ještě musely osoby vystát frontu. A prodavačky byly všechno možné, jen ne milé a úslužné. Zrovna nám začaly prázdniny, a my, namísto abychom někde stavěli sněhuláky anebo lyžovali, museli jsme do fronty. Postavili jsme se před obchod a maminka nám povídala: „Já se postavím tady, ty se postav tady o dva lidi za mě a Linda se postaví tady za tu paní. Neznáme se. Až přijdete na řadu, řeknete, že chcete dvě kila banánů.“ A tak jsme stáli, já jsem se cítil divně, protože jsem měl pocit, že dělám něco špatného, že podvádím. Linda to moc nechápala a pořád ob ty čtyři lidi, co stála za mámou, na mámu pokřikovala. Že je jí zima. Že ztratila rukavici. Že chce domů. Já jsem byl tichej jako pěna. Dělal jsem, že k ní nepatřím. Fronta postupovala pomalu, i proto, že zadním vchodem vcházeli do obchodu prominenti, kteří byli obsluhováni přednostně. Nakonec přišla na řadu maminka a koupila ty dvě kila banánů. Za chvíli po ní jsem na řadu přišel já. Další dvě kila byla doma. A za další dva lidi ve frontě přišla na řadu ségra. „Mamí,“ křičela směrem k nám, čekali jsme na ní u dveří, „já jsem asi ztratila ty peníze, já je nemůžu najít.“ Maminka zbledla. Ne že by šlo o ty peníze, ale o to, že ten náš spikleneckej podvod byl odhalen. Já jsem koukal do země a tvářil se, že tam jsem úplně náhodou. Prodavačka mé devítileté sestře řekla, že jí ty banány neprodá. Linda začala bulet a všichni lidi v té frontě na nás koukali jako na vyvrhele. A tak jsme se tamodtud s ukořistěnými čtyřmi kily banánů rychle dekovali, než někdo zavolá esenbáky. A při tom úprku nám praskly ty chatrný papírový pytlíky, do kterých se tehdy balily nákupy a ta cennost se nám rozsypala po prodejně. Celí červení od studu jsme ty banány po zemi sbírali a vyslechli si při tom mručení lidí z fronty.“

Ale jinak jsme samozřejmě byli mladí a ty Vánoce byly šťastné a veselé, i přes ten trapnej příběh všedního dne.

JAK TO BYLO DŘÍV - VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II(Bachmannová Jarmila)


JAK TO BYLO DŘÍV – VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II

Autor: Bachmannová Jarmila

279 Kč

265 Kč

Ušetříte 14

 

Knížka Jak to bylo dřív. Vyprávěnky z Podkrkonoší II je volným pokračováním publikace Co my toho prožili. Vyprávěnky z P…


Přejít na e-shop

V Praze na hokeji

Včera v Praze na hokeji Lev Praha – Medveščak Záhřeb. Vedle haly milión lidí na Matějský pouti, takže první třetina prošvihnuta kvůli zácpě na Veletržní ulici, kvůli hledání místa na zaparkování a kvůli dvacetiminutový chůzi z toho plácku někde u Tróje, kde bylo poslední volný místo. Druhá třetina nemastná neslaná, třetí už lepší. Pěkná atmosféra, i když víc než 4555 diváků by si ten zápas asi zasloužil. Za mě drobné zklamání, čekal jsem úroveň play off KHL trochu vyšší než jako průměrný zápas Extraligy. Posléze trochu legrační pocit. Vzpomněl jsem si totiž při štrachání v kabele při hledání klíčů od auta na vstupní prohlídku, kdy mi v té kabele štrachal mladík z ochranky a musel jsem dokonce zapnout tablet, páč mladík z ochranky se asi chtěl ujistit, jestli nemám v tabletu bombu. Při štrachání v kabele při hledání klíčů jsem v ní našel kudlu (nějak jsem zapomněl, že ji tam nosím od podzima, kdy jsem byl připraven zastavit u jakéhokoliv lesa kvůli sběru hub). A při dalším štrachání jsem nalezl druhou kudlu, asi pozůstatek z předloňské přípravy na houbařskou sezónu. Hustý. Minutový zapínání tabletu, nechtěl naskočit, další minuta hrabání se týpka z ochranky v mý tašce, v pořádku, propuštěn, a přitom jsem mohl uvnitř v hale teoreticky zapíchnout dva lidi anebo si obouruč nakrájet párek v rohlíku…

To by mi šlo, v tom jsem dobrej

Člověk potřebuje dělat něco, o čem si myslí, že je v tom dobrej. Ne snad, že by v tom nutně musel bejt dobrej, jde hlavně o ten pocit. Jako když lyžař sjede sjezdovku, ani jednou nespadne, dva – tři hraniční okamžiky, kdy už prdelí hladí sníh, ustojí, zbytek oblouků, co na tom kiláku pisty vykrojil, mu přišel ladný a elegantní a závěrečný zasmykování před turniketem ohodilo sněhem ten plůtek, co tam je, do výšky třiceti centimetrů. Takovýmu člověkovi jeho suprovej pocit z jízdy nikdo nevezme, ač kámoši si dole u baru stihli dát už dva svařáky a tři fórky na téma kapitán šnek.

Já teďka zjišťuju, že si myslím, že jsem dobrej v psaní, a je mi tak nějak jedno, že ze mě asi nikdy žádnej Hrabal nebude. I když, tak jako ten lyžař má možná někde vzadu v mozku tu myšlenku, že Hahnenkamm dá, taky si říkám, že Hrabala dám, zvlášť proto, že i já mám svýho strejce Pepina, kterýho, kdybych ho poslouchal tak jak Hrabal toho svýho, tak bych si na jeho historkách taky mohl postavit literární pomník. Ale já ho moc neposlouchám a pamatuju si jen jednu jeho historku. A taky, ačkoliv ten můj strýc Pepin řve podobně nahlas jako ten Hrabalův, nikdy nedělal v pivovaře, což je dle mého pro tu správnou literaturu správný prostředí, jak věděl i dramatik Havel.

Pepinova historka

„Poslouchej, co ti dneska řeknu, to jdu takhle jednou nakupovat do Makra, nejdřív mě tam prošacovali při vstupu, asi aby zjistili, jestli mám dost prachů, hledal jsem dlouho tu kartičku, ten jejich firemní policajt tam stál, koukal mi do portmonky, jak jsem tu kartičku hledal, a když viděl, jak tam mám naštosovaný ty zelený stovky, ty brčálový papírky, jak je na nich ten slavnej král Karel čtvrtej, ten co měl tu manželku, jak lámala to železo, jak vládnul v těch slavnejch časech, kdy království český bylo středem světa, z dalekýho okolí se do zlatý Prahy ti nejlepší lidé z celý Evropy sjížděli, a když viděl, že v tý portmonce mám i paklík pětitisícovek s prezidentem Masarykem, tak povídá „vašnosto, ty naše kartičky, to je jen takovej symbol, že je zákazník solventní, ale jak vidím, vy byste mohl těmi vašimi krásnými penězi vyložit celou podlahu u oddělení lahůdek, co říkám, u oddělení lahůdek, vy byste mohl vytapetovat celou naši zeď se zaměstnanci měsíce, a to se musí říct, my jsme solidní firma, takže ta tabule s těmi zaměstanci měsíce je veliká jako Václavské náměstí, ale vy byste mohl svými penězi vydláždit Karlovo náměstí, který je, a to ví málokdo, větší než náměstí Václavský, a to je spravedlivý, protože Karel, to byl rozhodně větší král než Václav, hlavně proto, protože Václav nebyl král, ale jen kníže, takže pane, vy jste vítaný zákazník, takže pojďte dál, a tu kartičku vem čert nebo spíš ďábel“, tak jsem prošel tou slavobránou, firemní policajt se usmíval, ta paní v té recepci se usmívala, usmívala se jako Mona Lisa, ano byla tajemná jako propast Macocha a jistě byla i tak hluboká, představoval jsem si, jak tam za tím pultíkem stojí jen zahalená pláštěm, tím pláštěm, o kterým si ostatní myslí, že je modrý, ale já věděl, že je průhledný, a kdyby tam svítilo slunce a ne svým poblikávajícím světlem zářivka, tak by byl neviditelný, tak neviditelný, jako bývá duha po dešti, kdy všechny barvy duhy mizí v tom svěžím vzduchu vonícím deštěm, v tom prchavým okamžiku, kdy ty barvy vidí jen ten, kdo neobsluhoval anglickýho krále, ale seděl před tím, než se podíval z okna, u počítače, a z mozaiky obrázků zářivých i zastřených vyráběl kalendář, tak jak to dělám já, všech výrobců kalendářů král, a jako král jsem si i vykračoval v tom obchodě v oddělení drogérie a parfumérie, vonělo to tam jako voní ty nejkrásnější slečny v Paříži, a šel jsem i okolo pultu s masíčkem, s masíčkem tak červeným, jak červený jsou líčka slečen v Moskvě, vzal jsem si tam kýtu a polaskal se s ní jako se laská kanibal s mozečkem misionáře, a pak jsem šel uličkou s pivkami, já jim říkám pivíčka, bylo tam pivo nymburský, ten Něžný barbar, ta polotmavá třináctka barvy jantaru a chuti na začátku sladké, sladké jako je ten nejsladší dortík z cukrárny u Sachra, na konci chuti hořké, ta chuť je jako klín slečny Rajské, zato slečna Svíčková, ta chutná sladce, a když slečna chutná sladce, tak to nevěstí nic dobrého, tak to věstí, že ta slečna je povětrná, a to sladké v ní je chuť sémě továrníka Waldese, který tak rád dortíky od Sachra, a bylo tam i pivo plzeňské, ta národní pýcha, ten poklad naší země, ovšem pokladem je jen u Tygra, ve flašce je jen pokládkem, a tak si ho kupuju jen když je v akci za šestnáct devadesát, protože když ho prodávají za dvacet tři korun, tak se cítím napálen, tak napálen jako když ochutnám slečnu Svíčkovou a namísto neposkvrněného lůna cítím sémě pana Waldese, bylo tam i pivo z Budějovic, jehož sláva po celým tom velkým světě je slávou falešnou, nejenom že už není to, co bývalo, ale ta sláva patří tomu pivu z Ameriky, který sice chutná jako slečna Svíčková, ale prachatý je jako pan Kolben a pan Daněk a pan Škoda dohromady, a jak to tam v tý Americe chodí, tak tam jsou hrdinové pracháči, a největším hrdinou je ten, kdo si zaplatí reklamu při Superbowlu, v tý uličce s těma pivíčkama měli i Staropramen, kterej se dodával na dvůr samotnýho císaře pána, ale teď se dodává jen do hospod, kde seděj divný lidi, který si sice hodně ťukaj, ale, jak říkal můj děda, kdo hodně ťuká, ten málo šuká, a jak koukám na ty lidi z tý reklamy od toho pivovaru, tak na tom asi něco bude, protože děda, ten měl vždycky pravdu, a ten pohled na ty kisny toho Staropramenu, toho symbolu té svatokrádeže, toho příkladu, že i slavný jméno v rukou reklamních mamlasů může klesnout na samý dno, že ta tradice sama, těch sto patnáct let slávy, bylo spláchnuto do kanálu, a to nejenom obrazně, ten pohled mě rozesmutnil, vyložil jsem z košíku všechny ty vůně a kýty a Něžný barbary, a pospíchal jsem k pokladně, věděl jsem, že odtamtud musím zmizet, tak jako mizí duha po dešti, a tak jsem byl smutnej, že jsem zatoužil celej ten obchod potrestat, tak mě to sžíralo, jako sžírá nešťastná láska švarnýho mládence, tak jsem si vzal jednu kolu, na který bylo napsáno 20% zdarma, a u tý pokladny jsem těch dvacet procent vypil, a říkám, ten zbytek vám vracím, já chci jenom to zdarma, a ta slečna u pokladny, to nebyla Mona Lisa, to byla tvář z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha, a jak se ten křik po celým tom obchodě rozléhal, tak přiběhl i ten firemní policajt, ale neusmíval se, nadával, nadával jako vrchní od Tygra, když tam přišel nějakej turista a chtěl kafe, ten vrchní křičel „my nejsme kavárna, my jsme pivnice“, a ten firemní policajt křičel „to zaplatíte, a jestli to nezaplatíte, tak zavolám skutečný policajty“, a už mi neříkal vašnosto, ale kreténe. Tím dneska končím.“

Konec Pepinovy historky.

Hrabalovi jsem to nenandal. Ale jsem tím lyžařem, kterej po tom, co ohodil tím sněhem ten plůtek a šel vyzvednout kámoše do bufetu a vyslechl si vtip o kapitánu šnekovi, povídá: „Pánové, jak já jsem si tu jízdu užil. Nahoře na svahu jsem zastavil a viděl ty světla v údolí. Uprostřed sjezdovky jsem potkal pěknou babu a prohodil s ní pár slov. Poslechl si děcko, který spadlo a už už natahovalo a jeho maminku, která ho něžně ze země zvedala. A tady dole čerstvě zamilovanej páreček tokal jak párek tetřevů.“ Poslechl si kromě vtipu o kapitánu šnekovi ještě vtip o rozněžnělý ženský, ale věděl, že i když to nepřiznají, tak mu trochu závidí.

Agáta ji má hladkou! Sami jsme ji osahali!

Z původního knihkupcova blogu ze dne 23. 3. 2010.

Při líčení aféry Topolgayte nešetří ani takzvaná seriózní média údernými titulky: třeba lidovky.cz nadepsaly svůj článek takto:

Topolánek: Premiér je Žid, který uhne kvůli svému charakteru

Ne že by titulek lhal. Jen docela zjednodušuje vyřčené: „Gustav Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr mám pocit, že uhne. A to ten Fischer prostě je Žid není to gay, a ten uhne ještě dřív. To přeci nesouvisí, s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem, to nesouvisí s tím, že je gay.“ A že by titulek nějak přesněji přibližoval kontext výroku, to tedy rozhodně ne. Ale ono je asi potřeba psát ty titulky tak, aby lidé na články klikali a o to, co je podstatou těch článků, ani moc nejde.

Řekl jsem si, že bych taky mohl zvýšit čtenost mé dnešní ústřední myšlenky.

„Agáta ji má hladkou! Sami jsme si ji osahali!“, nadepisuju pojednání o mé dnešní myšlence a rozhodně nijak nelžu. Co na tom, že chci světu sdělit pouze to, že jsem dnes při bloumání po knihkupectví vzal do ruky knihu Agathy Christie Karibské tajemství, a to, co mě na tom výtisku po zběžnějším prozkoumání hlavně zaujalo, bylo to, že obálka knihy je matná a hladká na omak.

Ani v nejmenším ve svém zavádějícím titulku nelžu, zato očekávám rekordní návštěvnost…

A jak se na věc dívám po čtyřech letech:

Z dnešního pohledu by se možná i aféra Topolgayte dala označit za počátek převrácení polistopadového režimu korunovaný spektakulárními kousky souvisejícími s aférou Nagygate vloni v létě. Však si vzpomeňte, Topol šel kvůli této (v porování s dalšími aférami jiných) blbosti od válu. K válu se dostal Nečas, který, jak se později ukázalo, na ten velký úkol bez pomoci nějaké dominy, která říká, jak to má dělat, nestačil, na scéně se objevila Nagyová. Ještě předtím zabodovala vévéčka a ukázala tak magnátům, že stačí nasypat prachy do reklamní kampaně a voliči to sežerou i s navijákem, a tak tu nyní máme Babiše, tradiční politické strany na práškách a náběh na policejně/prokurátorskej stát, kde se volení politici třesou před nikým nevolenými úředníky státu. A co se médií týče, tak dle mého na zavádějících titulcích ani dnes nešetří, to se nezměnilo, to je fakt…

Po nějaký době

Dneska jsem po nějaký době vypadnul z práce dřív. Opravdu nemám rád dny, kdy se tam cejtím úplně zbytečnej. Tedy ne že by nebylo co dělat… Vždycky je co dělat. Pořád se můžu hrabat v databázi knih, neustále můžu tvořit nějaký kampaně v Google Adwords, donekonečna by bylo možný všelijak přepisovat začasté nadmíru zfušované anotace ke knihám, který nám poskytujou naši dodavatelé, a koneckonců, utírat prach v regálech by mohlo bejt naplněním každýho dne, poněvadž těch regálů je hodně. Taky nějakej newsletter bych mohl připravit a odeslat. Ale chuť k tomu všemu nějak není, když se ten den tak nějak táhne, když knihkupce nenakopne něco, co by se dalo označit za vzrušující událost. Dnešek byl vzrušujících událostí prost. Pokud tedy člověk nepovažuje za vzrušující událost, když do knihkupectví přijde ruská rodinka, která v čase, kdy by měla být hrdá na to, z jak momentálně imperiálně zdatného národa pochází, snaží se komunikovat velmi nezdatnou angličtinou, namísto aby se na cenu pohledů dotázala hrdě rusky. Ale třeba to byla ukrajinská rodinka, a to šeptání, kterým mezi sebou interně hovořila, nebyla ruština, jak jsem tipoval.

V těchto marnejch dnech jsem fakt rád, že jsem sám sobě knihkupcem, že stále ještě uživím jednoho zaměstnance a občasného brigádníka, tedy můžu sbalit saky paky a tradá.

Tak jsem se zdejchnul, jel natankovat káru, zcela automaticky zaparkoval u Lukoilu a chvíli váhal, zda bych neměl tuhle imperiální ruskou benzínku rebelsky bojkotovat, ale nic naplat, mají nejlevnější benzín, a navíc tamní obsluha je bezkonkurenčně nejmilejší ze všech vrchlabských benzínek. Takže jsem to pragmaticky zhodnotil, natankoval, a zachoval se tak stejně sráčsky, jako se zachovávají všichni ti mnichovani, co se jich u nás vyrojilo.

Po nějaký době jsem se vzepjal k tomu, že i po příchodu domů jsem pokračoval v práci a opravil pár zfušovanejch anotací.

Po nějaký době jsem si jako kulisu nezapnul bednu, ale gramec, takže jsem si poslechl desku Bioelektrovízia od Banketu a zkonstatoval, že na dobu vzniku to byla unikátní deska. Tou dobou vládnul stále Kája a Olympic, možná Miro Žbirka, na polský televizi bylo možný vidět nějaký klipy od Depešáků a Pet Shop Boys, maximálně koupit za kilo (v přepočtu na dnešní prachy počítám litr) kazetu z padesátý kopie Seržanta Peppera. Zpěv tehdy …cetiletýho Richarda Müllera byl vskutku zjevením a sound kapely na naše poměry opravdu inovátorským. Po nějaký době jsem si dal přídavek největších hitů od The Doors a vzpomněl si, jak mě ta jejich muzika kdysi děsila.

Po nějaký době jsem se podíval do mýho Pivního deníčku. Musel jsem snížit mé hodnocení Kláštera jedenáctky, od té doby jsem ochutnal spoustu lepších kousků. Konkrétně 291 dalších piv. Zjistil jsem, že jsem ještě neochutnal Krušovice desítku, hodnocení ostatních pivníků sice nic extra neslibuje, ale hra je hra, a když už jsem přežil Světlé výčepní pivo Lidl, tedy ten nejhorší patok, co snad lze u nás koupit, tak přežiju určitě i ty Krušovice. Ale to počká, mám v Pivní mozaice objednaný nějaký luxusní kousky (kupovat pivo za stovku, to už je fakt vášeň!) a netrpělivě čekám na jejich balíček.

Mám po nějaký době chuť udělat něco fakt ukrutnýho a rebelskýho. Prokalit noc a vzbudit se v bordelu. Sednout do auta a dojet do Berlína a zpátky. Zkouřit se. Jet vlakem do Paky a říct Romaně, že si ani nedokáže představit, jak mi zlomila srdce. Uklidit celej byt. Dát si frťana z tý Absolutky, kterou jsem před mnoha lety s Romanou otevřel a od tý doby ji mám v lednici. Poslat mailem ostrou prosbu na ruskou ambasádu. Večeřet v jedenáct večer…

Večeřet v jedenáct večer!

Ale jo. Jasně. Po nějaký době rozmrazit to hovězí z mrazáku a tři hodiny poskakovat kolem guláše, to bude ono! To bude rebélie, až se vysměju tý výživový tabulce, co mi visí na lednici. Budu na ni rebelsky pokřikovat: „912 kilodžaulů! A v jedenáct večer! To čumíš, co?“

Mám nakoupíno

Poměrně výživný článek z původního blogu ze dne 25.2.2008

Přijde mi, že snad všechny změny jsou k horšímu. Po tom, co tady na maloměstě udělali z Delvity Billu, tak nejenomže z krámu zmizel vybranej sortiment, ale i malé košíky. Tss. Si jako myslej, že je každej zvědavej na ty jejich vágny? Že se budu s vágnem tahat, když potřebuju koupit chleba, cigára, máslo, mlíko a vajíčka? Tak na to jim… Však víte co. Hehe, měli jste vidět tu pokladní, když jsem ty věci, co jsem jí dával na ten pojízdnej pás, začal tahat z baťohu. Čuměla jako tři na dva. No, ovšem, myslím si, že ta praktická demonstrace toho, že vybraní zákazníci nehodlají kvůli pár nakupovanejm věcem brázdit to podzemí vágnem, když už jsou celá léta zvyklí na košíky, myslím, že demonstrace byla úspěšná a slečna pokladní se snad o problému zmíní nadřízeným, i když si to zmínění dokážu živě představit („Šéfe, nějakej debil si strkal zboží do baťohu!“).

O víkendu krásné počasí, tak jsem podlehl reklamě a jel jsem se podívat do Kněžic na Fun Park Sněhulák. Ehm, myslím, že jsem si tím výletem  jenom ujistil, že čím víc billboardů, cedulí a nápisů po maloměstě, tím větší naleštěná bída se za inzerovaným produktem, v tomto případě sjezdovkou, skrývá… Chm, jsem fakt nechápal ty kvanta Holanďanů, kteří se barnumskou reklamou nechali zlákat a lyžovali po tekoucím sněhu, ke kterému se museli doťapkat přes pěkně rozčvachtaný eklhaftní bahýnko.

Čtvrtek: Robert Smith pořád válí, spolu se svejma spoluhráčema z The Cure hrál tři hodiny v kuse a byl to bezvadnej koncert, jeho vrcholem byl song A Forest, zakončený zahozením baskytary na zem a následným vazbením, slabší, takové bez chuti a zápachu bylo Boys Don t Cry, nové kjůrácké songy se jevily poněkud přitvrzené, k mé lítosti chyběly Close To Me a Friday I m In Love a též klonů Roberta Smithe, čili kjůráků, čili týpků s rozčepejřeným květákem na hlavě oproti  minulému koncertu před několika lety ubylo. Asi taky stárnou…

Chm, na stránkách, kde se to maloměstsky mele, se už bůhvíjakdlouho řeší, že místostarostu chytli s dvěma promilema za volantem, chlapík odstoupit nechce, pan starosta ho hájí možná i poněkud nejapnými argumenty… Mi je to v podstatě putna, jen si říkám, kde nechali chlapíci čest. Co brání pánům postavit se k problému čelem? Proč místostarosta se ctí neodstoupí a starosta ho k tomu se ctí nevyzve? Plat obecního ouřady? Politická realita? Ať to anebo to, tak ačkoliv je mi to putna, tak mi je líto jinak vážených lidí, že nedokážou odhadnout okamžik, kdy už přestřelili a kdy je lepší si spakovat saky paky, než být terčem všeobecnýho (a oprávněnýho) posměchu. (Přičemž já sám se k posměváčkům neřadím, jen si možná trochu staromódně myslím, že by každý – tím spíš politik – měl umět nést důsledky svých činů a při pohledu na ty důsledky nestrkat hlavu do písku a trochu té cti si zachovat.) No nic, ať si to vlastně dělají, jak chtějí, co mi je koneckonců do toho, žeáno.

Tak to by bylo něco z novinek z maloměsta a z kultůry.

A jak se situace změnila v průběhu času čili těch následujících 6ti let?

1) Nákup už si nestrkám do baťohu, protože má nynější spotřeba žrádla v pohodě zaplní vágn.

2) Sjezdovka Fun Park Sněhulák v Knežicích myslím už neexistuje. Zda z důvodu úpadku cestovního ruchu v Krkonoších či tehdejší naleštěné bídy – netuším.

3) Ts, to je překvápko, nepamatuju si, že bych byl v únoru 2008 na Kjůrech.

4) Stránka, kde se to maloměstsky mlelo, už taky neexistuje, asi z důvodu, že apatické obyvatelstvo Vrchlabí nestojí o jakékoliv mletí. Starosta je stále starostou. Místostarostu nakonec boží mlýny semlely a nebyl znovu zvolen. Já osobně bych už nyní nebyl tak příkrý. No tak se místostarosta ožral, no a co?

5) Znamená to, že ze mně vyprchaly poslední zbytky idealismu a jsem už jenom pouhej cynik?

Průměrnej den

Přemejšleli jste někdy o tom, kolik uděláte během jednoho průměrnýho dne různých činností? Mě to zrovna dneska napadlo.

Zamáčknout budík. Zamáčknout opakovací tón budíku. Slézt z postele. Zapnout fejsbůk. Pustit rádio. Strávit příjemnejch deset minut na hajzlu. Zjistit, že zmizel hajzlpapír z dosahu. Odskákat se staženejma trenkama do komory. Strávit příjemnou minutu ve vaně. Hned zrána se rozčílit: „Kurva, to je tenhle tejden už podruhý, co teče v půl osmý ráno studená voda. To fakt celý sídliště vstává dřív než já a vyplácá všechnu vodu, co teplárna stihla za celou noc ohřát?“ Strávit dalších nepříjemnejch deset minut ve vaně a při tom se utěšovat, že otužování je hrozně zdravý. Rozčílit se znovu: „No, doprdele, došla pasta.“ Další cesta do komory pro novou pastu. Opičifukovat se. Částečně. Dojít pro novej pičifuk do komory. Dolovat zubní niť z toho otvůrku. Utěšit se: „Ještěže jsem si neostříhal nehty, s těma přerostlejma se ta niť doluje líp než s ostříhanejma.“ Zjistit, že při tom všem rozčilování člověk zapomněl na to, že vlastně každý ráno běhá dvacet minut na běžícím páse. Přemejšlet nad tím, že se dneska člověk na to pobíhání vysere. Prožít morální dilema. Potěšit se tím, že morálka zvítězila nad pohodlností, pustit si epizodu ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, která se svými dvaceti minutami délky je ideálním měřičem dvaceti minut na pobíhání. Pobíhat při epizodě S2E1 a závidět Tedovi, že se dal dohromady s Robin a politovat Maršla, že mu zdrhla Lily. Znovu se osprchovat ledovou vodou. Znovu se opičifukovat. Obléct se. Do těch lehce potrhanejch trenek a do ponožek s ďourou, protože to jsou poslední trenky a ponožky, který od posledního praní ve skříni zbyly. Posnídat. Poněkud nezvlhčené cereálie, protože těch posledních pár mililitrů mlíka, co v lednici zbylo, na řádné provlhčení cereálií nestačilo. Nastartovat káru. Hledat místo k zaparkování. Zaparkovat. Vrátit se do auta pro kabelu. Pustit se do práce. Odpovědět na maily zákazníků, jejichž počet je obchodním tajemstvím. Označit dvacet mailů jako spam. Vystavit faktury, jejichž počet je také obchodním tajemstvím. Zabalit balíčky, jejichž počet je… Jak jinak, obchodním tajemstvím. Říct si, že by bylo dobré pracovat na zpracování faktur dodavatelů. Zaseknout se u fejsbůku. Vysvětlovat ségře, která je mou společnicí v tom našem knižním byznysu, že do fejsbůku čumím pracovně, tedy její požadavek na zavedení toho balíku od Albi do skladu musí počkat. Olajkovat tu s prací nijak nesouvisející fotku od Roberta. Přečíst si na fejsbůku zprávu od ségry, která taky kouká do fejsbůku, a tím pádem vidí, že se věnuju lajkování s prací nijak nesouvisejících fotek, že by bylo dobré naskladnit ten balík od Albi. Naskladnit balík od Albi. Napsat recenzi na knihu MICHLiq na blog. Vysvětlit ségře, že tvorba originálního obsahu na můj blog a jeho prolinkování na eshop je podle všech příruček o internetovým marketingu, který jsem přečetl, „fakt užitečné.“ Kouknout do Google Analytics a zjistit, že počet přístupů na eshop přes blog je nula. Přemejšlet nad tím, zda má nějakej smysl číst příručky o internetovým marketingu. Jít na oběd. Zjistit, že v Bottě je plno. Jít do francouzský restaurace. Zjistit, že ve francouzský restauraci je plno. Jít do Mincovny. Dát si svíčkovou. Přihlásit se přes tablet na Foursquare a nahrát tam fotku novýho dětskýho koutku v Mincovně s ironickým komentářem, že „ten novy detsky koutek je hezkej, ale ten fakt, ze se v Mincovne kouri a ten smrad cigaret je tam fakt citit, ponekud snahu podniku byt baby friendly devalvuje.“ Konstatovat, že fakt, že zatímco v Bottě a v La Petit France je plno, zatímco v Mincovně není ani noha, asi o něčem hovoří. Vrátit se do práce. Dodělat konečně ty faktury. Vzpomenout si, že v poslední době je hlavní komp nějakej pomalej. Vymazat z hlavního kompu všechny ty zbytečný programy, co se tam za poslední rok nainstalovaly. Zjistit, že ten hlavní komp je pořád stejně pomalej. Znovu naistalovat Real Player, protože to video s kočičkama od Martiny nešlo přehrát. Od půl pátý co minutu čučet na hodiny. Od půl pátý do pěti prodat jedny omalovánky. Mudrovat nad tím, že vloni jsem ještě co se kšeftů v tom našem knižním byznysu týče, byl poměrně optimistickej, ale letos už začínám bejt skeptickej. Kouknout do Skliku a zjistit, že se na jednu zrealizovanou objednávku proklikala částka, která je obchodním tajemstvím, což ale nebrání tomu, abych zkonstatoval, že je příliš vysoká. Zjistit, že došel kredit ve Skliku. Chvíli přemejšlet, zda má smysl do Skliku dobíjet nějakej kredit. Dobít kredit do Skliku. Spočítat tržbu. Nostalgicky vzpomínat na to, že před pěti lety trvalo počítání tržby dvakrát déle. Mít radost, že je tržba rychle spočítaná, takže můžu vypadnout z práce cobydup. Najít auto na parkovišti. Nastartovat. Dojet domů. Přemejšlet o tom, že by bylo dobrý vyprat. Kouknout se do skříně a zjistit, že tam jsou ještě dvoje potrhaný trenky a troje ponožky s dírou. Na praní se vysrat. Dát si k večeři okoralej chleba a slíbit si, že zejtra už fakt dojdu do krámu pro nějaký jídlo. Zjistit, že v lednici jsou jen dvě piva a přemejšlet nad tím, že bych si mohl dojít na pivo k Učíkům a ty píváky z lednice si ušetřit. Otevřít si pivo. Nechat si vnuknout myšlenku, že by mě mohlo napadnout, kolik jsem během dnešního průměrnýho dne udělal různých činností. Napsat blog o tom, kolik jsem během průměrnýho dne udělal činností. U toho vypít dvě piva z lednice a vyhulit deset cíček. Znovu přemejšlet o tom, že bych mohl zajít k Učíkům.

Připomenout si, že od dob doby kamenné se člověk, či spíše jeho genetická výbava, nijak extra nezměnila. Mozek tehdejšího člověka během jednoho průměrnýho dne vstal, našel nějaký plody či semena, picnul králíka, přiložil polínko do ohně, aby mu nechcípnul, namaloval obrázek mamuta na stěnu jeskyně, ošukal pračlověkyni a šel spát.

Sakra, jakto, že jsme vůbec schopni ten náš současnej průměrnej den přežít?

Aleš Michl – MICHLiq

Michliq

Obálka knihy MICHLiq

Týdně vezmu do ruky a prolistuju desítky různých knih. Však je to moje práce. Jsem knihkupec. Je tedy dobré alespoň zhruba vědět, co prodávám. I když, narozdíl od kupříkladu zelináře, nelze mít v malíčku podrobné informace o veškeré nabízené potravě, v mém případě duševní. A ručit tím pádem za to, že v žádném případě nedojde k břichobolu či bolehlavu zákazníka. Zatímco zelináři stačí prohrabat přepravku s jablky a vyházet nahnilé kusy, není v možnostech knihkupce, pokud jeho knihkupectví není kamrlík dva na dva metry, byť jenom prolistovat všechny z desítek tisíc titulů na skladě.  I tak se snažím listovat aspoň těmi desítkami knih, jak čas dovolí.

Už dlouho jsem po tom, co jsem začal listovat nějakou knihou, neměl chuť sám sobě zaplatit a knihu si koupit. Většinou to knihkupce opravdu ani nenapadne. Většinu knih nechce číst. Ty, které si přečíst chce, si obvykle z knihkupectví půjčí, s největší opatrností přečte a vrátí zpět do regálu. A pokud ho zaujme kniha v paperbeckové čili brožované či lepené čili potenciálně rozpadající se vazbě, která by přečtením mohla přijít k takové úhoně, že by ji pak už nešlo vrátit do regálu, tak si ji prostě odpustí. Až na občasnou výjimku.

Na takovou výjimku jsem narazil včera. Listoval jsem knihou Aleše Michla MICHLiq s podtitulem „inteligentní průvodce ekonomikou“. Kniha je brožovaná, tedy potenciálně se rozpadající, k možnému rozpadu by mohl pomoci kvalitní křídový leštěný, a tudíž těžký papír, takové listy mají větší tendenci se z hřbetu knihy po několika přečteních vytrhnout. I obálka je druhu na poškození citlivého, matné obálky, speciálně s černým potiskem, poškrábete ani nevíte jak. Opravdu stačí drobek z pečiva někde na stole, na něj knihu položit a potáhnout a je viditelně poškozená. Nezbylo tedy, pokud jsem si chtěl tuhle knihu přečíst, tak si ji i koupit.

Vsuvka.

Aleš Michl je ekonom. Ve své knize píše i o tom, jak různými investicemi vydělat. Je možné, že by byl až tak dobrý ekonom, že by při výrobě své knihy uvážil to, že ji vyrobí z materiálů náchylných k poškození (byť tedy jinak neoddiskutovatelně kvalitních), a tudíž kdokoliv bude chtít prolistovat, tak bude muset koupit, obecní knihovny, pokud si jeho knihu půjčí dva až tři čtenáři ročně, budou muset zakoupit do fondů namísto těch rozpadlých výtisků další kusy, a tudíž na účet autora připlachtí honorářů přiměřeně tomu více?

Konec vsuvky.

Konečně tedy k obsahu knihy. Ono to vypadá, jakobych totálně setřel její technické provedení. A přitom jsem to vpodstatě neměl v úmyslu. Kniha je designově opravdu vyladěná, papír kvalitní, ilustrace moc pěkné. Je to celkově pěkná kniha. Jedno přečtení určitě přežije a v knihovně bude hezky vypadat. Ovšem. Dá se předpokládat, že se k ní bude její čtenář vracet. A pak můžou ty listy vypadat, rozumíme si? Takže celé ty předchozí odstavce, zdánlivě hodnotící pouze technickou kvalitu knihy, mají i co do činění s obsahem. Pochopili vtip? Jakože k rozpadu knihy dojde skoro nevyhnutelně, protože se čtenář bude k jejímu prolistovávání vracet?

No, tak teď už opravdu k tomu obsahu. Je to takové letem světem na téma „současná krize ekonomiky skutečná či zdánlivá“. Tématicky či svými východisky se příliš neliši od podobných knih dalších ekonomů, třeba Šichtařové s Pikorou či Sedláčka. Ovšem, ačkoliv i MICHLiq obsahuje několik dost ostrých rovnic, jde narozdíl od knih jeho kolegů o poměrně lehké čtivo pro laiky. Klouže trochu po povrchu. Tím nechci kritizovat, pozor! Naopak, tato kniha, kde je víc obrázků a grafů než textu, je opravdu velmi názorná.

Některé stránky knihy jsou vtipné (i když poněkud hořkosladce, věděli jste třeba, že Česká republika utratí ročně 7,5 miliardy za členství v různých obskurních mezinárodních organizacích typu Mezinárodního úřadu pro mořské dno či Asociace generálních tajemníků parlamentů?), některé optimistické (Myslíte si, že je je u nás krize? Děsí vás katastrofisté, kteří ten aktuální pokles ekonomiky srovnávají s krizí v letech 1929-1933? Klid, stačí vědět, že kupříkladu HDP Československa klesl v letech 1929-1934 o 21,2%, zatímco v „krizových“ letech 2008-2012 vzrostl HDP České republiky o 0,4%), některé překvapující (Věděli jste, že Mezinárodní měnový fond, který vznikl v roce 1944 za účelem pomoci slabým zemím, má v bohatých zemích eurozóny aktuálně rozpůjčováno 81% půjček, zatímco chudá, ale o to rozsáhlejší Afrika a Asie má půjčeno 5% z půjček MMF?).

Mě to prostě bavilo. Ty střípky zajímavých čísel a překvapivých grafů. A zjištění, že spojení „levicový ekonom“ je nonsens. Čísla hovoří jasně, nelze donekonečna bez následků udržet luxusní rozhazovačný styl současných západních států. Však i ten Keynes, který propagoval nalévání státních peněz  na dluh do ekonomiky v dobách zlých, stejně tak propagoval šetření a splácení dluhů v dobách dobrých. I jeho by v hrobě rozrotovaly páně Sobotkovy stomiliardové sekery z doby největšího ekonomického růstu. Jak píše Michlovo alter ego MICHLiq: „Tohle byla od českých politiků fakt lumpárna. Dotyční by měli držet jazyk za zuby. I ti Řekové rozhazovali během boomu méně.“ Názorný graf je v knize přiložen.

MICHLIQ - INTELIGENTNÍ PRŮVODCE EKONOMIKOU(Michl Aleš)


MICHLIQ – INTELIGENTNÍ PRŮVODCE EKONOMIKOU

Autor: Michl Aleš