DanKruml.cz
Knihkupcova grafománie II
Poměrně výživný článek z původního blogu ze dne 25.2.2008
Přijde mi, že snad všechny změny jsou k horšímu. Po tom, co tady na maloměstě udělali z Delvity Billu, tak nejenomže z krámu zmizel vybranej sortiment, ale i malé košíky. Tss. Si jako myslej, že je každej zvědavej na ty jejich vágny? Že se budu s vágnem tahat, když potřebuju koupit chleba, cigára, máslo, mlíko a vajíčka? Tak na to jim… Však víte co. Hehe, měli jste vidět tu pokladní, když jsem ty věci, co jsem jí dával na ten pojízdnej pás, začal tahat z baťohu. Čuměla jako tři na dva. No, ovšem, myslím si, že ta praktická demonstrace toho, že vybraní zákazníci nehodlají kvůli pár nakupovanejm věcem brázdit to podzemí vágnem, když už jsou celá léta zvyklí na košíky, myslím, že demonstrace byla úspěšná a slečna pokladní se snad o problému zmíní nadřízeným, i když si to zmínění dokážu živě představit („Šéfe, nějakej debil si strkal zboží do baťohu!“).
O víkendu krásné počasí, tak jsem podlehl reklamě a jel jsem se podívat do Kněžic na Fun Park Sněhulák. Ehm, myslím, že jsem si tím výletem jenom ujistil, že čím víc billboardů, cedulí a nápisů po maloměstě, tím větší naleštěná bída se za inzerovaným produktem, v tomto případě sjezdovkou, skrývá… Chm, jsem fakt nechápal ty kvanta Holanďanů, kteří se barnumskou reklamou nechali zlákat a lyžovali po tekoucím sněhu, ke kterému se museli doťapkat přes pěkně rozčvachtaný eklhaftní bahýnko.
Čtvrtek: Robert Smith pořád válí, spolu se svejma spoluhráčema z The Cure hrál tři hodiny v kuse a byl to bezvadnej koncert, jeho vrcholem byl song A Forest, zakončený zahozením baskytary na zem a následným vazbením, slabší, takové bez chuti a zápachu bylo Boys Don t Cry, nové kjůrácké songy se jevily poněkud přitvrzené, k mé lítosti chyběly Close To Me a Friday I m In Love a též klonů Roberta Smithe, čili kjůráků, čili týpků s rozčepejřeným květákem na hlavě oproti minulému koncertu před několika lety ubylo. Asi taky stárnou…
Chm, na stránkách, kde se to maloměstsky mele, se už bůhvíjakdlouho řeší, že místostarostu chytli s dvěma promilema za volantem, chlapík odstoupit nechce, pan starosta ho hájí možná i poněkud nejapnými argumenty… Mi je to v podstatě putna, jen si říkám, kde nechali chlapíci čest. Co brání pánům postavit se k problému čelem? Proč místostarosta se ctí neodstoupí a starosta ho k tomu se ctí nevyzve? Plat obecního ouřady? Politická realita? Ať to anebo to, tak ačkoliv je mi to putna, tak mi je líto jinak vážených lidí, že nedokážou odhadnout okamžik, kdy už přestřelili a kdy je lepší si spakovat saky paky, než být terčem všeobecnýho (a oprávněnýho) posměchu. (Přičemž já sám se k posměváčkům neřadím, jen si možná trochu staromódně myslím, že by každý – tím spíš politik – měl umět nést důsledky svých činů a při pohledu na ty důsledky nestrkat hlavu do písku a trochu té cti si zachovat.) No nic, ať si to vlastně dělají, jak chtějí, co mi je koneckonců do toho, žeáno.
Tak to by bylo něco z novinek z maloměsta a z kultůry.
A jak se situace změnila v průběhu času čili těch následujících 6ti let?
1) Nákup už si nestrkám do baťohu, protože má nynější spotřeba žrádla v pohodě zaplní vágn.
2) Sjezdovka Fun Park Sněhulák v Knežicích myslím už neexistuje. Zda z důvodu úpadku cestovního ruchu v Krkonoších či tehdejší naleštěné bídy – netuším.
3) Ts, to je překvápko, nepamatuju si, že bych byl v únoru 2008 na Kjůrech.
4) Stránka, kde se to maloměstsky mlelo, už taky neexistuje, asi z důvodu, že apatické obyvatelstvo Vrchlabí nestojí o jakékoliv mletí. Starosta je stále starostou. Místostarostu nakonec boží mlýny semlely a nebyl znovu zvolen. Já osobně bych už nyní nebyl tak příkrý. No tak se místostarosta ožral, no a co?
5) Znamená to, že ze mně vyprchaly poslední zbytky idealismu a jsem už jenom pouhej cynik?
Přemejšleli jste někdy o tom, kolik uděláte během jednoho průměrnýho dne různých činností? Mě to zrovna dneska napadlo.
Zamáčknout budík. Zamáčknout opakovací tón budíku. Slézt z postele. Zapnout fejsbůk. Pustit rádio. Strávit příjemnejch deset minut na hajzlu. Zjistit, že zmizel hajzlpapír z dosahu. Odskákat se staženejma trenkama do komory. Strávit příjemnou minutu ve vaně. Hned zrána se rozčílit: „Kurva, to je tenhle tejden už podruhý, co teče v půl osmý ráno studená voda. To fakt celý sídliště vstává dřív než já a vyplácá všechnu vodu, co teplárna stihla za celou noc ohřát?“ Strávit dalších nepříjemnejch deset minut ve vaně a při tom se utěšovat, že otužování je hrozně zdravý. Rozčílit se znovu: „No, doprdele, došla pasta.“ Další cesta do komory pro novou pastu. Opičifukovat se. Částečně. Dojít pro novej pičifuk do komory. Dolovat zubní niť z toho otvůrku. Utěšit se: „Ještěže jsem si neostříhal nehty, s těma přerostlejma se ta niť doluje líp než s ostříhanejma.“ Zjistit, že při tom všem rozčilování člověk zapomněl na to, že vlastně každý ráno běhá dvacet minut na běžícím páse. Přemejšlet nad tím, že se dneska člověk na to pobíhání vysere. Prožít morální dilema. Potěšit se tím, že morálka zvítězila nad pohodlností, pustit si epizodu ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, která se svými dvaceti minutami délky je ideálním měřičem dvaceti minut na pobíhání. Pobíhat při epizodě S2E1 a závidět Tedovi, že se dal dohromady s Robin a politovat Maršla, že mu zdrhla Lily. Znovu se osprchovat ledovou vodou. Znovu se opičifukovat. Obléct se. Do těch lehce potrhanejch trenek a do ponožek s ďourou, protože to jsou poslední trenky a ponožky, který od posledního praní ve skříni zbyly. Posnídat. Poněkud nezvlhčené cereálie, protože těch posledních pár mililitrů mlíka, co v lednici zbylo, na řádné provlhčení cereálií nestačilo. Nastartovat káru. Hledat místo k zaparkování. Zaparkovat. Vrátit se do auta pro kabelu. Pustit se do práce. Odpovědět na maily zákazníků, jejichž počet je obchodním tajemstvím. Označit dvacet mailů jako spam. Vystavit faktury, jejichž počet je také obchodním tajemstvím. Zabalit balíčky, jejichž počet je… Jak jinak, obchodním tajemstvím. Říct si, že by bylo dobré pracovat na zpracování faktur dodavatelů. Zaseknout se u fejsbůku. Vysvětlovat ségře, která je mou společnicí v tom našem knižním byznysu, že do fejsbůku čumím pracovně, tedy její požadavek na zavedení toho balíku od Albi do skladu musí počkat. Olajkovat tu s prací nijak nesouvisející fotku od Roberta. Přečíst si na fejsbůku zprávu od ségry, která taky kouká do fejsbůku, a tím pádem vidí, že se věnuju lajkování s prací nijak nesouvisejících fotek, že by bylo dobré naskladnit ten balík od Albi. Naskladnit balík od Albi. Napsat recenzi na knihu MICHLiq na blog. Vysvětlit ségře, že tvorba originálního obsahu na můj blog a jeho prolinkování na eshop je podle všech příruček o internetovým marketingu, který jsem přečetl, „fakt užitečné.“ Kouknout do Google Analytics a zjistit, že počet přístupů na eshop přes blog je nula. Přemejšlet nad tím, zda má nějakej smysl číst příručky o internetovým marketingu. Jít na oběd. Zjistit, že v Bottě je plno. Jít do francouzský restaurace. Zjistit, že ve francouzský restauraci je plno. Jít do Mincovny. Dát si svíčkovou. Přihlásit se přes tablet na Foursquare a nahrát tam fotku novýho dětskýho koutku v Mincovně s ironickým komentářem, že „ten novy detsky koutek je hezkej, ale ten fakt, ze se v Mincovne kouri a ten smrad cigaret je tam fakt citit, ponekud snahu podniku byt baby friendly devalvuje.“ Konstatovat, že fakt, že zatímco v Bottě a v La Petit France je plno, zatímco v Mincovně není ani noha, asi o něčem hovoří. Vrátit se do práce. Dodělat konečně ty faktury. Vzpomenout si, že v poslední době je hlavní komp nějakej pomalej. Vymazat z hlavního kompu všechny ty zbytečný programy, co se tam za poslední rok nainstalovaly. Zjistit, že ten hlavní komp je pořád stejně pomalej. Znovu naistalovat Real Player, protože to video s kočičkama od Martiny nešlo přehrát. Od půl pátý co minutu čučet na hodiny. Od půl pátý do pěti prodat jedny omalovánky. Mudrovat nad tím, že vloni jsem ještě co se kšeftů v tom našem knižním byznysu týče, byl poměrně optimistickej, ale letos už začínám bejt skeptickej. Kouknout do Skliku a zjistit, že se na jednu zrealizovanou objednávku proklikala částka, která je obchodním tajemstvím, což ale nebrání tomu, abych zkonstatoval, že je příliš vysoká. Zjistit, že došel kredit ve Skliku. Chvíli přemejšlet, zda má smysl do Skliku dobíjet nějakej kredit. Dobít kredit do Skliku. Spočítat tržbu. Nostalgicky vzpomínat na to, že před pěti lety trvalo počítání tržby dvakrát déle. Mít radost, že je tržba rychle spočítaná, takže můžu vypadnout z práce cobydup. Najít auto na parkovišti. Nastartovat. Dojet domů. Přemejšlet o tom, že by bylo dobrý vyprat. Kouknout se do skříně a zjistit, že tam jsou ještě dvoje potrhaný trenky a troje ponožky s dírou. Na praní se vysrat. Dát si k večeři okoralej chleba a slíbit si, že zejtra už fakt dojdu do krámu pro nějaký jídlo. Zjistit, že v lednici jsou jen dvě piva a přemejšlet nad tím, že bych si mohl dojít na pivo k Učíkům a ty píváky z lednice si ušetřit. Otevřít si pivo. Nechat si vnuknout myšlenku, že by mě mohlo napadnout, kolik jsem během dnešního průměrnýho dne udělal různých činností. Napsat blog o tom, kolik jsem během průměrnýho dne udělal činností. U toho vypít dvě piva z lednice a vyhulit deset cíček. Znovu přemejšlet o tom, že bych mohl zajít k Učíkům.
Připomenout si, že od dob doby kamenné se člověk, či spíše jeho genetická výbava, nijak extra nezměnila. Mozek tehdejšího člověka během jednoho průměrnýho dne vstal, našel nějaký plody či semena, picnul králíka, přiložil polínko do ohně, aby mu nechcípnul, namaloval obrázek mamuta na stěnu jeskyně, ošukal pračlověkyni a šel spát.
Sakra, jakto, že jsme vůbec schopni ten náš současnej průměrnej den přežít?
Týdně vezmu do ruky a prolistuju desítky různých knih. Však je to moje práce. Jsem knihkupec. Je tedy dobré alespoň zhruba vědět, co prodávám. I když, narozdíl od kupříkladu zelináře, nelze mít v malíčku podrobné informace o veškeré nabízené potravě, v mém případě duševní. A ručit tím pádem za to, že v žádném případě nedojde k břichobolu či bolehlavu zákazníka. Zatímco zelináři stačí prohrabat přepravku s jablky a vyházet nahnilé kusy, není v možnostech knihkupce, pokud jeho knihkupectví není kamrlík dva na dva metry, byť jenom prolistovat všechny z desítek tisíc titulů na skladě. I tak se snažím listovat aspoň těmi desítkami knih, jak čas dovolí.
Už dlouho jsem po tom, co jsem začal listovat nějakou knihou, neměl chuť sám sobě zaplatit a knihu si koupit. Většinou to knihkupce opravdu ani nenapadne. Většinu knih nechce číst. Ty, které si přečíst chce, si obvykle z knihkupectví půjčí, s největší opatrností přečte a vrátí zpět do regálu. A pokud ho zaujme kniha v paperbeckové čili brožované či lepené čili potenciálně rozpadající se vazbě, která by přečtením mohla přijít k takové úhoně, že by ji pak už nešlo vrátit do regálu, tak si ji prostě odpustí. Až na občasnou výjimku.
Na takovou výjimku jsem narazil včera. Listoval jsem knihou Aleše Michla MICHLiq s podtitulem „inteligentní průvodce ekonomikou“. Kniha je brožovaná, tedy potenciálně se rozpadající, k možnému rozpadu by mohl pomoci kvalitní křídový leštěný, a tudíž těžký papír, takové listy mají větší tendenci se z hřbetu knihy po několika přečteních vytrhnout. I obálka je druhu na poškození citlivého, matné obálky, speciálně s černým potiskem, poškrábete ani nevíte jak. Opravdu stačí drobek z pečiva někde na stole, na něj knihu položit a potáhnout a je viditelně poškozená. Nezbylo tedy, pokud jsem si chtěl tuhle knihu přečíst, tak si ji i koupit.
Vsuvka.
Aleš Michl je ekonom. Ve své knize píše i o tom, jak různými investicemi vydělat. Je možné, že by byl až tak dobrý ekonom, že by při výrobě své knihy uvážil to, že ji vyrobí z materiálů náchylných k poškození (byť tedy jinak neoddiskutovatelně kvalitních), a tudíž kdokoliv bude chtít prolistovat, tak bude muset koupit, obecní knihovny, pokud si jeho knihu půjčí dva až tři čtenáři ročně, budou muset zakoupit do fondů namísto těch rozpadlých výtisků další kusy, a tudíž na účet autora připlachtí honorářů přiměřeně tomu více?
Konec vsuvky.
Konečně tedy k obsahu knihy. Ono to vypadá, jakobych totálně setřel její technické provedení. A přitom jsem to vpodstatě neměl v úmyslu. Kniha je designově opravdu vyladěná, papír kvalitní, ilustrace moc pěkné. Je to celkově pěkná kniha. Jedno přečtení určitě přežije a v knihovně bude hezky vypadat. Ovšem. Dá se předpokládat, že se k ní bude její čtenář vracet. A pak můžou ty listy vypadat, rozumíme si? Takže celé ty předchozí odstavce, zdánlivě hodnotící pouze technickou kvalitu knihy, mají i co do činění s obsahem. Pochopili vtip? Jakože k rozpadu knihy dojde skoro nevyhnutelně, protože se čtenář bude k jejímu prolistovávání vracet?
No, tak teď už opravdu k tomu obsahu. Je to takové letem světem na téma „současná krize ekonomiky skutečná či zdánlivá“. Tématicky či svými východisky se příliš neliši od podobných knih dalších ekonomů, třeba Šichtařové s Pikorou či Sedláčka. Ovšem, ačkoliv i MICHLiq obsahuje několik dost ostrých rovnic, jde narozdíl od knih jeho kolegů o poměrně lehké čtivo pro laiky. Klouže trochu po povrchu. Tím nechci kritizovat, pozor! Naopak, tato kniha, kde je víc obrázků a grafů než textu, je opravdu velmi názorná.
Některé stránky knihy jsou vtipné (i když poněkud hořkosladce, věděli jste třeba, že Česká republika utratí ročně 7,5 miliardy za členství v různých obskurních mezinárodních organizacích typu Mezinárodního úřadu pro mořské dno či Asociace generálních tajemníků parlamentů?), některé optimistické (Myslíte si, že je je u nás krize? Děsí vás katastrofisté, kteří ten aktuální pokles ekonomiky srovnávají s krizí v letech 1929-1933? Klid, stačí vědět, že kupříkladu HDP Československa klesl v letech 1929-1934 o 21,2%, zatímco v „krizových“ letech 2008-2012 vzrostl HDP České republiky o 0,4%), některé překvapující (Věděli jste, že Mezinárodní měnový fond, který vznikl v roce 1944 za účelem pomoci slabým zemím, má v bohatých zemích eurozóny aktuálně rozpůjčováno 81% půjček, zatímco chudá, ale o to rozsáhlejší Afrika a Asie má půjčeno 5% z půjček MMF?).
Mě to prostě bavilo. Ty střípky zajímavých čísel a překvapivých grafů. A zjištění, že spojení „levicový ekonom“ je nonsens. Čísla hovoří jasně, nelze donekonečna bez následků udržet luxusní rozhazovačný styl současných západních států. Však i ten Keynes, který propagoval nalévání státních peněz na dluh do ekonomiky v dobách zlých, stejně tak propagoval šetření a splácení dluhů v dobách dobrých. I jeho by v hrobě rozrotovaly páně Sobotkovy stomiliardové sekery z doby největšího ekonomického růstu. Jak píše Michlovo alter ego MICHLiq: „Tohle byla od českých politiků fakt lumpárna. Dotyční by měli držet jazyk za zuby. I ti Řekové rozhazovali během boomu méně.“ Názorný graf je v knize přiložen.
Autor: Michl Aleš |
Říká se, že protiklady se přitahují. Kde je, proboha, původ tohoto přísloví? Když se člověk podívá do přírody, tak fyzika říká ne (magnetické póly plus a mínus přílišnou láskou neoplývají a protony s elektronama taky tak nějak postrádají přitažlivost), chemie taky nesouhlasí, páč kyselina se zásadou jsou schopny vztahu spíše bouřlivého, než harmonického, oheň s vodou na sebe taky tak maximálně syčí, o nějakých ladných zvucích nemůže být řeč, no a co se biologie týče, tak v dokumentech o zvířátkách na Zoomu taky scházejí informace o tom, že by nějaká dobře vyvinutá lvice toužila po lvovi chcípákovi. Domnívám se, že tohle přísloví vymyslel nějakej neobdařenej samec, aby zapůsobil svou intelektuální výší na obdařenou samici, ale troufám si tvrdit, že ta samice jeho filozofickému mudrování beztak nepřišla na chuť, a spustila se s nějakým samcem obdařeným intelektuální níží, zato plným žlabem. Takže ani taková pseudověda, jako je sociologie, toto přísloví vědecky nepotvrzuje.
Já se spíše přikláním k tomu, že se přitahují spřízněné duše.
Ovšem obávám se, že některé duše to mají docela těžký. Tak třeba moje duše. Ta by vysloveně toužila po spřízněné duši, která pořád něco čte. Sedí doma a čumí střídavě do internetu, časáků, novin a knih. Když už vyleze ven, tak někam hodně daleko od civilizace, poněvadž lidi ji v zásadě otravují, zatímco kytky dojímají, potoky, stráně, louky a hory fascinují, a zpěv ptáků povznáší, zatímco ruch města obtěžuje. Vlastní nejistota ji zneklidňuje, takže navenek se tváří přezíravě a arogantně. Přímo žárlivě střeží svou osobní bublinu, takže jakýkoliv pokus někoho zvenčí to té bubliny nahlédnout považuje za útok na svou osobu, tudíž její odpovědi na narušení bubliny se po počáteční přezíravosti a aroganci mění v cynismus a všechny ty projevy spolehlivě kohokoliv odpuzují zase pěkně zpátky z bubliny ven. A když už z důvodu nějakýho rozmaru sama tu bublinu na okamžik vyfoukne, je neskutečně vztahovačná.
Obávám se, že spřízněné duše takovéhoto kalibru, ač by třeba i existovaly, mají absolutně vyloučenou možnost, že by se ty duše střetly.
Ale z jiného soudku.
Dneska jsem, po tom, co jsem si přečetl všechny noviny a internety, vyrazil mimo civilizaci. Po výletu mimo civilizaci jsem zašel do kavárny. Byl jsem rozmrzelej, že má obvyklá židle je obsazená, tak jsem si s nechutí sednul jinam. Nečekaná inovace v kavárně trochu odfoukla mou bublinu a tudíž jsem nebyl na chvíli cynickej, ale milej. Jedna z obsluhujících servírek si pořídila fakt krásný brejle.
„Máte krásné brýle,“ povídám. „Sluší vám to víc.“
Rozpačitý pohled. Aha, přechod z cynika na lichotníka se napoprvé úplně nezdařil. Tak dodávám: „Ehm, jako, ještě víc než obvykle.“ Uf.
„Děkuju.“ Pohled servírky se z rozpačitého změnil na ještě rozpačitější, mohu-li se domnívat. Dobrý. Výlet z bubliny ven se mi snad zadařil. Jupí.
Seděl jsem pak v kavárně nadále ve své polovyfouknuté bublině a měl jsem z toho mýho vykročení docela dobrej pocit. Ale že jsem vztahovačnej, tak mě následující hodinu iritovalo, že si ta holka, co jí to s těma brejlema slušelo víc než obvykle, ty brejle, krátce potom, co jsem se změnil z cynika v lichotníka, sundala a již nenandala. Fakt jsem po celou tu dobu přemejšlel, proč? Zlepšil se jí náhle zrak, a tak je už nepotřebuje? Spadly jí na zem, rozbily se, a tak nezbylo než chodit po lokále bez brýlí? Anebo si řekla: „Sakra, ty brejle pochválil ten otravnej chlapík bez špetky vkusu, tak musej jít dolů.“
Nonic. Dám dvě piva, již opět opatřen svou bublinou. Pošklebuju se cynicky nad tím, jak nějaká matka vyhrožuje svýmu rozjívenýmu asi tak tříletýmu synkovi, že: „Jestli budeš zlobit, nepojedeme zítra do bazénu.“ A za minutu: „Zlobíš, tak nepojedeme zítra do bazénu.“ A za další minutu: „Zlobil jsi, nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Jestli budeš ještě zlobit, tak nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Hele, já to myslím vážně, jestli budeš ještě zlobit, tak vážně nepojedeme do toho bazénu.“ A když odcházela, tak povídala nějaké kámošce, která tam byla s nima: „Tak v kolik pojedeme zítra do toho bazénu?“ Ts, to je mi výchova… Nedivím se, že je to děcko tak rozjívený, když mu je jasný, že do toho bazénu pojedou, i kdyby výskalo dvakrát tak hlasitě a při pobíhání po lokále porazilo pět židlí a ne jen dvě.
Platím. Kasíruje mě servírka, co měla ty krásný brejle, a co je sundala, když jsem vystoupil na chvíli z bubliny. Koukám přezíravě někam krz ní.
„Dvěstě čtyřicet osm.“
„Dvěstěpadesát.“
„Nashle.“
„Nashle.“
Víte, já už jsem internetovej pamětník. Pamatuju vytáčený spojení, takový ty modemy zapojený do běžný telefonní linky, který tak příšerně skřípaly, když se člověk připojoval k internetu, pamatuju, jak jsem celej vystreslej čekal u kompu na sedmou hodinu večerní, od kteréžto hodiny si telecom za to skřípění účtoval jenom korunu za minutu, zatímco ve špičce si účtoval pět korun za minutu. V té době tak nějak před deseti lety k nám z Ameriky, kde tou dobou už měli ADSL v ceně nějakýho paušálu za pár doláčů, dorazil fenomén blogování. Původně to slovo „blog“ mělo něco společnýho se slovem „deník“, a tak se po té sedmé hodině dalo usednout ke kompu a číst třeskutě vtipnej deník Ostravaka Ostravskiho, anebo v pubertálních vztazích se motající deník Inky či dospělej deník Duny či změť extrémně smutnejch až vtipnejch výlevů Kretky. Člověk tak nějak žil (s) životy těch druhých, litoval, soucítil, podporoval. V tu dobu jsem začal psát můj první blog s mejma výlevama všedního dne. Až pak se pojmu „blog“ zmocnily různé zpravodajské weby typu iDnes či Aktuálně.cz, které tu původní ideu pojaly po svém, a tak od té doby je slovo „blog“ synonymem pro výlevy grafomanů jinýho levelu, takže zabrousení do menu „Blog“ na stránkách těch webů přineslo více či méně sofistikované frustrace většinou na politické téma, takže už nešlo o to litování, soucítění a podporování životů těch druhých, ale o nálož propagandy zleva zprava. Možná kvůli tomu, že ten pojem „blog“ ztratil ten svůj původní obsah, jsem ten můj první blog přestal psát. Bavilo mě bejt ve společnosti Kretky, Inky a Duny, nebavilo mě se poměřovat s propagandou Františka Matějky či výkony profesionálních publicistů Peheho a spol.
Takže dneska si dovolím ten původní význam slova „blog“ rehabilitovat a zapsat události mýho všedního dne.
Moje odhodlání každej den ráno šlapat aspoň dvacet minut na chodícím pásu prošlo dneska zkouškou vůle. Fakt se mi nechtělo. Nicméně zkouška vůle dopadla dobře, ovšem za tu cenu, že už jsem byl v časovým presu, takže jsem nemohl jít do práce pěšky, tudíž jsem jel autem a dalších dvacet minut pěší chůze jsem nepřidal. Přemejšlel jsem zrána, co je pro to moje odhodlání strávit aspoň nějakej čas dne pohybem lepší, zda těch dvacet minut na chodícím pásu či těch dvacet minut chůze na čerstvým vzduchu. Pás to vyhrál, páč jsem si k tomu chození na pásu mohl pustit jednu epizodu Teorie velkého třesku, tu epizodu, kde si Howard sestrojí robotickou ruku ku sebeuspokojování, kterážto epizoda mi, nevím proč, přijde jako jedna z nejvtipnějších. Kdybych zvolil namísto těchto dvaceti minut na páse dvacet minut chůze, asi bych se tak nepobavil, ledaže bych snad cestou potkal ožralýho Márinku, kterej by mě pobavil tím, jak se v něm v těchto situacích míchá ta jeho pověstná elegance s tím jeho sakem a kloboukem s neelegancí zkárovanýho opilce, kterej vrávorajíc posílá lichotky každý ženský, která tou dobou pospíchá do práce. Posílání lichotek od opilců vůči chvátajícím ženám je koneckonců vždycky zábavné. Jak pro koho, dodávám, pro nezúčastněnýho pozorovatele určitě.
Den v práci nepřinesl nic, co by svádělo k litování či soucítění či podporování, tak ho pominu.
Kvečeru se na námku konalo přivítání vrchlabskejch sportovců, co šířili slávu města na olympiádě v Soči, a to už za zaznamenání stojí. Na námku víc lidí než na Pivních slavnostech, a to je co říct. Na námku stánek pivovaru Hendrych, a to se nedá pominout, páč po dvou šestnáctkách a jedné jedenáctce mi těch lidí přišlo ještě dvakrát tolik. Pokec s Láďou, kterej to organizoval. Smekání imaginárního klobouku, a to několikrát. Smeknul jsem Láďovi, protože to zorganizoval skvěle. Smeknul jsem olympijské vítězce Evě Samkové, s jakou grácií se fotila s kýmkoliv a jak vehementně se podepisovala až do ustrnutí ruky. A, ano, smeknul jsem i starostovi, kterej, ať si myslí kdo chce co chce, je politikem veskrze profesionálním, takže nabízenou příležitost k sebepropagaci využil do mrtě. Smeknul jsem pivovaru Hendrych, protože ta jeho šestnáctka je prostě mana nebeská.
Já jsem vtipkoval, takže jsem trousil hlášky typu: „Tyvole, před měsícem seděla Eva Samková na baru v Bottě a nikdo po ní žádnej podpis nechtěl a teď je na něj fronta.“ Anebo: „Jsem si myslel, že je Vrchlabí město alkoholiků. Ale asi ne, asi je tady víc sportovců, když je tady dneska víc lidí než na Pivních slavnostech. Anebo možná přece jenom je to město alkoholiků, když půlka lidí má v ruce kelímek s Hendrychem jedenáctkou.“ A taky: „Ts. Eva Samková dostala darem živýho koně. Tak snad se jí vejde do obýváku. Hehe, bude muset prodat telku, aby se jí do bytu vešel žlab.“ Myslel jsem si, že ty hlášky jsou vtipný, ale nikdo se nesmál.
No, a teď jsem doma a lituju, že nejsem jako Howard inženýr, že by se vlastnoručně sestrojená robotická ruka hodila.
Takže tohle je skutečnej blog. Můj deník. Třeskutě vtipnej, dospělej, smutnej, v pubertálních vztazích s imaginární robotickou rukou se motající. Můžete soucítit, litovat, podporovat.
Z původního knihkupcova blogu ze dne 4. 12. 2005. Z rubriky „ze čtenářskýho deníku“.
Tuhle knihu mi nedávno někdo doporučoval. Někdo z mých přátel. Teď už si přesně nepamatuju kdo, ale musel to být někdo, kdo mě opravdu zná, někdo kdo když četl, tak měl takový mlhavý pocit, že Houllebecq psal tu knihu taky trochu o mně. O Houllebecqovi se na obálce knihy píše: „…je asi nejvýraznější a nejkontroverznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů, občas trochu zjednodušeně označované za „depresivní“.“
Co je vlastně to „rozšíření bitevního pole“ podle Houllebecqa? „Nedá se nic dělat, říkal jsem si, sex v naší společnosti skutečně představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení působí přinejmenším stejně neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk kyždý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme „zákonem trhu“. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Stejně tak sexuální liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechy věkové kategorie a společenské vrstvy.“ Ne snad, že bych byl s autorem zajedno ohledně liberalismu, jako viníka ekonomických a sexuálních frustrací, nicméně tuto charakteristiku moderní společnosti sdílím.
V románu Rozšíření bitevního pole se dohromady nic neděje. Počítačový technik, který je zaměstnán ve firmě, pracující pro ministerstvo zemědělství není ze své práce příliš nadšen (pracovní prostředí ve velkých firmách a úřadech popisuje věrně: „Vše mi bude znovu vysvětleno druhý den teoretikem při společném briefingu. Dozvídám se při té příležitosti, že ministerstvo (tedy, nemýlím-li se, on sám) vypracovalo sofistikovaný třístupňový školící systém, založený na navzájem se doplňujících, avšak organicky nezávislých kurzech, který by měl pružněji reagovat na potřeby zákazníka.“), je osamělý, protože s bývalou přítelkyní se nedávno rozešel („Veronika byla, jak se říká, „v analýze“; dnes lituji, že jsem ji kdy potkal. Obecně řečeno, z žen „v anylýze“ nic nedostanete. Již několikrát jsem měl možnost konstatovat, že žena, kterou si vzali do parády psychoanalytici, není k žádnému použití….Ženě, jež prošla rukama psychoanalytiků, rozhodně není možné věřit. Malichernost, egoismus, arogantní hloupost, naprostá absence smyslu pro morálku, chronická neschopnost milovat: takový je úplný portrét ženy „v analýze“. Musím říct, že Veronika tomuto popisu naprosto odpovídala. Miloval jsem ji, jak jen bylo v mých silách – což představuje hodně lásky. Dnes vím, že byla vynaložena zbytečně; lépe bych udělal, kdybych jí zlomil obě ruce…Jednou večer, když nebyla Veronika doma, jsem vypil lahvičku Largactylu. Zpanikařil jsem a zavolal hasiče. Museli mě okamžitě odvézt do nemocnice, vypumpovat žaludek atd. Zkrátka jsem tam málem zůstal. Ta děvka (jak jinak ji nazvat?) za mnou ani nepřišla do nemocnice. Když jsem se vrátil „domů“, dá-li se to tak říct, jediné, co mi řekla, že jsem egoista a chudák; její výklad události byl, že jí schválně přidělávám nové starosti, jí, která „má už beztak dost problémů v práci“. Ta hnusná flundra dokonce dodala, že jsem se ji snažil „citově vydírat“; když na to myslím, lituji, že jsem ji nekopl do vaječníků.“) a ve volném čase sedí doma, případně si vyjde do restaurace s některým z nemnohých přátel. Je vyslán na služební cestu, má organizovat „třístupňový školící systém“ v různých odloučených pracovištích ministerstva po celé Francii. Spolu s ním jede školit úředníky i Tisserand („Problém Tisseranda – ve skutečnosti přímo základ jeho osobnosti – je jeho nesmírná ošklivost. Tak velká, že odpuzuje ženy a znemožňuje mu s nimi spát. Přesto se snaží, snaží se ze všech sil, ale nejde to. Prostě o něj nemají zájem.“) Tisserand se po celou dobu pracovní cesty pokouší sbalit nějakou ženu, ovšem neúspěšně („To víš, že jo. Už dlouho, od samého prvopočátku je to v prdeli. Nikdy, Rafaeli, nikdy nebudeš představovat erotický sen mladých dívek. Musíš se s tím smířit; to není nic pro tebe. Kromě toho je už příliš pozdě. Sexuální neúspěchy, které jsi, Rafaeli, od dětství poznal, frustrace, která tě provází od tvých třinácti let, to vše v tobě zanechá nesmazatelnou stopu.“). A pak dává Tisserandovi nůž („Dej se ode dneška na dráhu zabijáka; věř mi, kamaráde, že jinou možnost nemáš. Až se ty ženy budou třást strachem před tvým nožem a budou prosit, abys jim nebral mládí, teprve pak budeš jejich pánem: tehdy je budeš mít, tělem i duší.“), ovšem Tisserand se zabijákem nestane, ačkoliv již stojí s nožem v ruce na pobřeží, kde se miluje ta, kterou chtěl, s tím, který si ji odvedl. A pak umírá v havarovaném voze a dostává se mu autorova uznání: „Alespoň, říkal jsem si, když jsem se o jeho smrti dozvěděl, se bil až do konce…Alespoň se nevzdal, nenechal se zlomit. Až do konce ani přes opakované neúspěchy nepřestal hledat lásku.“. Sám hlavní hrdina potom onemocní depresí a je vyhozen z práce.
Co se děje románu týče, tak tedy nic moc. Ovšem autorova politická nekorektnost a upřímná naštvanost (jak je vidno z některých vybraných pasáží románu) mě bavila. Moc. Doporučuju přečíst každému, nejenom tomu, komu je přes třicet, dělá práci, která ho nebaví, nudí se, je cynik, „kterému nezbývá nic než masturbace a samota“.
Dovětek 26. února 2014, tedy skoro po devíti letech: I po té době si tu knihu pamatuju! Ne tedy, že bych byl schopen převyprávět děj, ale vážně si vzpomínám, jak depresivně na mě působila. Tma, špína, nihilismus… A taky si pamatuju, že možná proto mě taky bavila. Uvažuju o opakovaném přečtení.
Autor: Michel Houellebecq 199 Kč 157 Kč Ušetříte 42 Kč
Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrc… |
|
Přejít na e-shop |
Příspěvek do původního knihkupcova blogu ze dne 23. 7. 2007.
Dnes mě pobavilo kouzlo jistě nechtěného… Zaskakuji u pokladny, pán si ke kase přináší knihu známého antioteplovače, čili zuřivého bojovníka proti tomu, aby se jen tak nýrnix dýrnix, pro zábavu a vůbec tak nějak zbytečně marnilo ropou a výrobky z ní vyrobenými, aby se pak to céódvě, co se ve všech těch ropných produktech nachází, neusazovalo nad našimi hlavami a neoteplovalo nám mozky, Ala Gorea.
Nepříjemná pravda a kouzlo nechtěného je, že každý jednotlivý kousek této bible antioteplovačů, je už přímo od nakladatele vybaven naprosto zbytečným, z ropy vyrobeným, oteplující céódvě obsahujícím igelitovým obalem.
Kolik mohl být náklad knihy?
Dva tisíce kusů, tipuji. Ale možná víc.
Minimálně dva tisíce naprosto zbytečných oteplovacích igelitových obalů…
Nepříjemná pravda a kouzlo nechtěného, zvláště když konkurenční, oteplování popírající, Klausova Modrá, nikoli zelená planeta, není po jednotlivých kusech do igelitu zabalena.
Tak to se tedy nakladateli Nepříjemné pravdy (Argo) povedlo!
Doplnění 25. 2. 2014: Ten kus knihy Nepříjemná pravda, který máme v knihkupectví netknutý od roku 2008 (konkrétně 16. 12. 2008 se prodávala tato kniha naposledy), je nadále obalen igelitovým obalem a v regálu trůní úctyhodných 5 let a pár měsíců. Prodali jsme celkem všehovšudy jeden kus. Modré, nikoliv zelené planety jsme prodali 39 kusů a je již od roku 2010 vyprodána. Aniž bych chtěl vyvozovat závěry, zda tedy jsou silnější v kramflecích v toku času oteplovači či antioteplovači, naše data vyvozují závěry sama.
Autor: Al Gore Málokterá kniha s tematikou životního prostředí se stane bestsellerem. Bývalý americký viceprezident Al Gore to však dok… |
|
Najít na e-shopu |
Občas, když slyším stesky některejch známejch, který dělaj pro molochy ať už státní či soukromý, tak jim to nezávidím. Hodiny nudnejch školení, nadřízení ukázkoví zmrdi, kterejm jde jenom o to, zachovat si svou prdel, takže vynikají hlavně v alibismu, zákon padajícího hovna, který neomylně dopadá hlavně na ty slušnější, protože ti slušnější jsou v takovýchto hierarchických strukturách velmi rychle ostatními identifikováni, takže jakékoliv shůry padající hovno je vždy namířeno zrovna na ten článek v řetězu, který nemá dispozice se nějak bránit. A hlavně: velmi úzce vymezená výseč zodpovědnosti. To těm mejm známejm pro změnu závidím. Mít ten svůj chlívek v hierarchii i platovejch tabulkách musí bejt žůžo. Znáte to z úřadů. Pro příklad zvolme kupříkladu nějaký fiktivní úřad stavební. „Jó, pane, vy chcete stavět garáž? Tak to musíte ke kolegyni, já jsem tady přes kůlny. Jo, aha, ona je na dovolené, takže razítko dostanete za 14 dní. Cože? Že bych vám to razítko mohla dát já? Ale já jsem přes kůlny, ne přes garáže.“ No, a takto to v podstatě chodí v kdejaké organizaci nad 20 zaměstnanců.
A k tomu ty neustálé přeposlané maily. Obchodní oddělení vytýká marketingovému oddělení, že do letáků uvedlo e-mailovou adresu info@zazmrdovanafirma.cz namísto obchod@zazmrdovanafirma.cz, a to je velkej problém, protože ty e-maily zákazníků budou chodit na vrátnici, kde je Franta smaže, protože doposud nepochopil funkci Outlooku „přeposlat“. Výrobní oddělení píše marketingovýmu oddělení, že to s tím fotošopem při výrobě letáků přehnali, a zdůrazňuje, že ta děrovačka, co se prezentuje v letáku, má barvu „nebeská modř“, zatímco ve skladu jsou tuny „azurové modři“ a že jestli tedy některý zákazník bude trvat na „nebeské modři“ z letáku, tak si to někdo vodsere. Do toho píše nákupní oddělení, že „azurová modř“ je v pořádku, protože zrovna klesly ceny „azurové modři“, zatímco „nebeská modř“ podražila. Ekonomické oddělení píše, ať jde nákupní oddělení do prdele, protože dokud bude ve skladu jediná piksla „azurové modři“, tak neuvolní na „nebeskou modř“ ani floka. A generální ředitel pak napíše, ať jde ekonomické oddělení do říti, poněvadž právě prodal veškeré zásoby „azurové modři“ na komoditní burze, takže ať kouká sehnat „nebeskou modř“. A běda, jak to bude dražší, než ta tuna „azurové modři“, kterou právě střelil. Všechno to pak vodsere Franta z vrátnice, protože generální ředitel to info o tom kšeftu na burze poslal omylem na info@zazmrdovanafirma.cz místo na nakup@zazmrdovanafirma.cz a Franta to neuměl přeposlat.
No, u mně, jako u živnostníka, kterej je sám sobě generálním ředitelem a nákupním oddělením a ekonomickým oddělením a marketingovým pododborem, to chodí jinak…
Na víkend odeslal markeťák knihkupec newsletter s akční nabídkou. Tak nějak nedomyslel, že nákupák knihkupec podcenil následnou poptávku po titulu Nenapodobitelný Michal Dočolomanský, a tak dostal markeťák od nákupáka világoš, jaktože nabízí tisícům respondentů něco, od čeho máme jeden kus. Do toho asi tak pět respondentů odeslalo ostrou odpověď, ať jsou vyřazeni z databáze, páč jinak to bude mít právní následky, takže správce databáze knihkupec musel právnímu poradci knihkupcovi reportovat, že všichni respondenti skutečně dali k zasílání nabídek souhlas. Generální knihkupec se rozčílil, jaktože správce databáze chvíli váhal, zda nezapomněl od minulého hromadného mailu vyřadit předchozí odpírače mailů z databáze. Programátor knihkupec se hrabal v procesech vyřazování odpíračů z databáze. PR pracovník knihkupec vše žehlil omluvnými e-maily. Ekonomický ředitel knihkupec zapochyboval, zda ten půlden neproduktivní činnosti všech zapojených knihkupců měl nějaké ekonomické opodstatnění a domníval se, že se na to měli všichni vysrat a nechat to koňovi. Personální ředitel knihkupec byl sám na sebe nasranej, že nezajistil brigádníka, tudíž skladník knihkupec balil všechny ty balíky s jazykem na vestě, protože musel počkat, než všichni předchozí knihkupci stráví půlden tou neproduktivní činností a pak to jen tak tak stíhal, aby logistik knihkupec stihnul vše předat dopravcům. Logistik knihkupec a skladník knihkupec pak společně nadávali na obalového manažera knihkupce, protože došly krabice a nebylo do čeho ty zásilky balit.
No, domníval jsem se, že jsem na tom líp, než ti mí přátelé ze zazmrdovaných firem (vyjma Franty z vrátnice). Že se jako generální a nákupní a ekonomický a logistický a marketingový ředitel, tak jako oni, vyhnu zákonu padajícího hovna. A vida, nejsem.
Jsem zahovněn od hlavy k patě.
Potkal jsem dneska ve Sklípku Ivoše. To bejval nějakej depešák. Seděl tam v rohu, čučel na bednu, v modrejch montérkách, na hlavě páčo barvy vyblitý, tedy jeho přírodní, s patláním na hlavě taky přírodním, evidentně vícedenním olejem z potu a zahulený atmosféry Sklípku.
„Čau, vole,“ říkám, „jaktože nejseš v černým?“
„Ále, uniforma jako uniforma, máš se?“
Ale jo, dobře. Ale stejně, když si vzpomenu na Ivoše na začátku devadesátek, v těch černejch hadrech, s vlastnoručně na tričku namalovanou růží, skoro stejně vyhlížející jako ta růže z přebalu desky Violator, v koženkový bundě se cvočkama, kterejma byly původně secvaknutý koženkový sedáky v autobusech Karosa, kteréžto cvočky z autobusů v širokým dalekým okolí tehdy, jen co se užitečnost těch cvočků mezi místními depešáky rozkřikla, hromadně zmizely, a tím pádem ty koženkové sedáky v těch autobusech vlály asi tak, jak na mně tehdy vlál černej montgomerák po tátovi, kterej jsem s velkým nadšením zabavil z jeho skříně s hodně moc starým oblečením, jak mi tehdy táta říkal, tak ten montgomerák sice Montgomeryho nepamatoval, ale zase tolik se s jeho dobou neminul. O dvacet let. V roce 1968 ten montgomerák tátovi posloužil jako revoluční oděv, kterým děsil Rusáky, mně v roce 1989 posloužil jako revoluční oděv, kterým jsem děsil komouše a jeho kariéra vrcholila v těch svobodnejch a sladkejch devadesátkách jako dle mého mínění vhodnej outfit pro depešáka. Hm, kde vůbec skončil ten plášť, kterej, když jsem pogoval na Střelnici na Personálního Ježíše, zajistil mi tím svým vlátím osobní intimní zónu velikosti minimálně metru čtverečního?
„Tyvole, trochu úpadek, ne?“, říkám. „Když jsme tady seděli před těma dvaceti léty, tak se to tady černalo, to byla nějaká blekselebrejšn, když jsme se sem všichni nahrnuli.“
„Tojo, pak jsme dostali na držku od skínů a byla to redselebrejšn.“, povídal Ivoš tak nějak bez zájmu a odevzdaně.
Zvláštní. Ten Ivoš před těmi léty, když člověk vyřknul cokoliv, co jen vzdáleně evokovalo depešáky nebo kjůry, tak dokázal hodinu mluvit o tom, co si Dejv patlá na hlavu a že na páčo á-la Robert Smith je nejlepší použít pivo s cukrem. Tedy jeho nynější shrnutí té tehdejší zabíjačky depešáků, kdy nám z našich účesů zbyly jen zplihlý emani, byť skvěle fixovaný těma potokama krve, co nám tekly z nosů a držek, jedním slovem, mi na něj přišlo docela úsporný.
„No, a jak se jinak máš?“, snažím se vykřesat aspoň zlomek těch tehdejších hodinovejch debat ve Sklípku u piva.
„Ále, strenžlav.“ A nic víc.
Hm. S tím neměl Ivoš, pokud vím, nikdy problém. Vzpomněl jsem si, že mezi místníma depešačkama byl horkým zbožím. Když chtěl sbalit brunetku Janu, tak se ostříhal, napatlal si na hlavu to samý jako Dejv, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Dejv.“ Brunetka Jana tehdy Dejva ráda. A když chtěl sbalit blondýnu Lenku, tak si polil páčo peroxidem, použil pivo s cukrem, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Martin.“ A Lenka ráda Martina.
„No, tak povídej, která že to paní ti zlomila srdce?“
Ivoš vždycky rád vyprávěl o svejch eskapádách, ať už s Janou nebo Lenkou. Jen o málo míň rád než o tom, co si kdo patlá na hlavu. Nebyly to pro mě vždycky příjemný debaty, protože i já jsem míval fantazie o těch místních depešačkách, takže až příliš detailní líčení těch eskapád mě tehdy trošku frustrovalo, zvláště poté, co jsem potom, co Ivoš pustil Janu k vodě, přestal bejt Dejvem, a coby Martin začal působit na Lenku, zkusil sbalit opuštěnou Janu. Jana mi tehdy, když jsem chtěl nahradit Dejva, řekla: „Hele, nezlob se, ty jseš… Já nevím, nějakej buzík z vilidžpípl v tom tvým kabátě.“ Hm, v roce 1992 jsem tím montgomerákem děsil depešačky… Takže jsem se cítil oprávněn vyslechnout jakoukoliv eskapádu po těch létech.
„Hele, vole, enžoj d sajlenc, jo?“ Řekl Ivoš a čučel dál na bednu.
Dal jsem třináctku, po ní patnáctku, a nakonec osmmnáctku. Ta první byla lahodná, barvy bronzové, takovej mix cikánky s indiánkou, konzistence jemné. Ta druhá znatelně dospělejší, trochu nepoddajná a vzpouzející se. Ta třetí vysloveně drsná a zároveň omamná.
Jo, tohle by asi byl dobrej začátek pedofilního porna, ale příznivce pedofilního porna musím zklamat, ač to hrdlo, do kterého ty ožralý děvky padaly, bylo hluboké, a chuti těch tekutin hořkosladké, o hříšných jménech nemluvě, jde o porno pivní. Polotmavej Démon z Vysokýho Chlumce třináctka, Rychtář speciál patnáctka a jihlavský Grand osmnáctka sice orgasmus svého druhu způsobily(i?), ale za hranu zákona mě nedostaly(nebo i?, fakt nevím, jak to skloňovat, když jde o subjekty neživotné rodu středního, ale nejen že jsem si k nim za tu krátkou dobu vytvořil vztah jako k něčemu živému, ale navíc jim nelze upřít, že v jejich útrobách se pohybují živé kvasnice), ledaže bych pod vlivem jejich vysokooktanového obsahu alkoholu a díky mírnému erotickému vzrušení, které mi vyvolala ta asociace s těmi …náctkami sedl do auta a jal se poddat dobrodružné jízdě za nějakým lůnem. Což by byl bláznivej nápad, protože neeviduju žádnou přítelkyni s výhodami, která by se vyskytovala v možném okruhu limitovaném obsahem nádrže mýho auta (upřímně řečeno, ani v okruhu několikrát dotankované nádrže mého auta) a taktéž je mi známo, že vlivem hospodářské krize došlo k úpadku maloměstskýho erotickýho byznysu, takže se domnívám, že všechny okolní bordely již zkrachovaly. A zřejmě i priváty zkrachovaly, poněvadž když jsem v jedné nedávné vzácné chvilce, kdy jsem pro změnu koketoval s několika dvanáctkami, které uvolnily mé zábrany až tak, že jsem po asi půlhodinovou dobu toho mého uvolnění gůgloval slovní spojení typu „privát vrchlabí“ a „escort vrchlabí“, tak mi vyskakovaly jenom stránky penziónů a autobazarů.
Dneska jsem přemejšlel o tom, že je docela dobrej přístup k životu, když jeden tak nějak nic neočekává. Od našich hokejistů jsem nic neočekával, takže jsem to jejich vyřazení z Olympiády bral naprosto v klidu, žádný emoce, žádná depka, pohoda. Škoda, že mám problém tenhle přístup aplikovat globálně, takže sám od sebe očekávám výkony superhrdinů, ovšem z každýho mýho pokusu batmanovat nějakou dobře mířenou pavučinu a zhoupnout se vysoko nad mrakodrapy, je výstřik chabýho vlákna do výše kolen, který neudrží ani tu mouchu.
A taky jsem přemejšlel o tom, jak i ty pavučiny, o kterejch jsem myslel, že jsou pevnými lany, jsou nitkami, který nevydrží ani den. Po několika letech jsem odzipoval zálohu mýho letitýho blogu, o němž jsem měl celá ta léta vysoké mínění, ano, ačkoliv jsem ty písánky nepovažoval za vysokou literaturu, přesto jsem se domníval, že jde o písánky když ne nějak extra hodnotné, tak aspoň zábavné. Nicméně Batmanovi lano ruplo a seznal, že s tím odstupem jde o změť sraček, z kterejch se jen těžko vybírají nějaké vzácné pavučinky, které si zaslouží odzipovat a publikovat. Naštěstí aspoň zůstal pocit, že ačkoliv s odstupem jeví se autorovi jeho dílo ambivalentním, tak i tak si vzpomíná, jak se tehdy při jeho tvorbě královsky bavil, a byť s tím odstupem je ta zábava dost dětinská, byla skutečná. A asi se to i líbilo. Lidi to tehdy četli. Takže Werichovo: „To je tak blbý, to se bude líbit“ je potvrzeno.
Tehdy mi na tom, že se to bude líbit, asi i záleželo. Důkazem toho, že jsem se snad té dětinskosti aspoň trochu zbavil, je to, že nyní, když jsem si řekl, že ten blog oživím, mi na tom, jestli se to líbí, nezáleží. Aspoň si to tedy myslím. Ale chtěl bych se zas královsky bavit.
Tak proto ty nejapné asociace s těma patnáctkama a výrazy typu „pedofilní porno“.
A taky proto, protože fůra pedofilů gůgluje. Takže si to snad někdo i přečte.
Nejnovější komentáře