32 a pár kroků navíc je dlouhá cesta z krámu do Íté. Po dvaatřiceti minutách v práci jsem ty kroky udělal. Zbytečný sedět v krámě a čekat na těch 32 zákazníků, s jejichž přáními si v pohodě poradí 32 děleno šestnácti kolegyň a přitom ještě stihnou dvaatřicetkrát polechtat prachovkou bez deseti dvaatřicet skříní, který jsou v tom knihkupectví. Tak jsem seděl v tom baru a odesílal dvaatřicet mejlů a trvalo to dlouho, 32 kbps je pro GPRS od T Mobile rychlostí absolutně nedosažitelnou. I když jsem za těch pár hodin v baru dvaatřicet kousků nedal, tudíž jsem neviděl ani 32, ba ani jednu bílou myš, byl jsem přece jenom lehce lízlej, tak jsem uvažoval, že se dám k musulmanům, na který čeká v nebi těch 32 neposkvrněnejch panen. Pivo bez tří korun za 32, zásek do kešeně. A k tomu další prachy za nějakou masovou směs, kde bys dvaatřicet kousků masa pohledal! Dvaatřicet stránek novin nedočteno, maximálně ve 12:32 musím bejt v práci, aby mohly kolegyně na oběd.

Pak čumnutí do Toplistu, hle ve 12:55:32 32. dnešní návštěvník. Dvaatřicet nápadů na další japnej spot. Dvaatřicet pitomostí. Logický, jestli mi zrovna myslí 32 závitů z těch všech, co jich v mozku je, je to hodně. Dvaatřicetkrát čumím na mobil, jestli tam nemám náhodou nějakou zprávu, je tam jedna. Běžím k pokladně: „Osm pohledů, to je 32 korun, tedy vlastně zweiunddreissig.“ Dalších dvaatřicet minut je krám prázdnej. Nuda, ještě že se kolegyně po dvaatřiceti soustech vrátily z oběda a já zase můžu vypadnout.

Pro jistotu si tentokrát dávám malý, vzhledem k tomu, že má nadmíru, tak může mít takovejch 0,32 litru. Beru do ruky knihu, kterou zrovna čtu, Thatcherová tam na stránce 32 píše: „Když v roce 1932 vrcholil nejhorší hladomor v dějinách Ruska, biolog Julian Huxley  při návštěvě Sovětského svazu shledal, že „celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii““. Myslím si, že ten Huxley bude asi patřit mezi dvaatřicet nejhorších biologů světa. Z těch prvních dvaatřiceti stránek knihy Umění vládnout mě zaujalo těchto 32 slov: „Česká republika je jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí (Četl jsem dvaatřicetkrát, fakt si to Margaret v roce 2002 myslela!). Vděčí za to především téměř vizionářské hospodářské politice svého bývalého ministerského předsedy, mého starého přítele a oddaného hayekovce Václava Klause (ač si to třeba 32 ze sta ekonomů nemyslí, pozn. aut.). Sám by však takového…“ a následuje minimálně dalších 32 vět, majících souvislost s Českou republikou. Mimo jiné i pro tuto Margaretinu větu patří tahle kniha mezi 32 mých nejoblíbenějších: „Ostatně stojí za to připomenout, že před druhou světovou válkou mělo Československo stejný příjem na hlavu jako Francie.“ Prd bylo tehdy žabožroutům platný, že už v roce 732 porazili Frankové Araby v bitvě u Potiers, zatímco u nás Sámova říše už nebyla a Velkomoravská ještě ne, ovšem, teď je prd platný nám, že aktuálně budeme mít stejnej příjem na hlavu jako Francouzi tak v roce 2032.

Druhýho ledna před pár lety jsem slavil tak, že jsem přidáním trochy koly udělal z litrovky poctivýho rumu 32 procentní likér. Dvaatřiceti třepy rukou jsem ten mixdrink řádně promíchal. Taková klendra tehdá byla, že bych na sebe klidně hodil 32 kusů různejch hadrů, kdyby se na mně vešly. Po dvaatřiceti metrech jsem potkal prvního neznámýho. A pak, když odečtu toho prvního, 32 dalších. Dvaatřicet loků s dvaatřiceti náhodnými kolemjdoucími, který jsem po cestě do města potkal. Přišlo mi to jako jeden z dvaatřiceti nejoriginálnějších způsobů oslavy. Dnes si myslím, že slavím moje 32. narozeniny těmito dvaatřiceti větami ještě dvaatřicetkrát originálněji…