DanKruml.cz
Knihkupcova grafománie II
Příspěvek v Knihkupcova původního blogu ze dne 25. června 2005.
Hurá, do díry na Krkonošský už asfalťáci lejou asfalt! Tak to snad už brzy bude z tý silnice zase hlavní silnice a né pěší zóna (Teda jesli si zase nějakej asfaltér vomylem nezalil do toho asfaltu nějaký asfalťácký nářadí, kůli kterýmu by se zase musel ten asfalt vodasfaltovat.). Vono by teda už bylo potřeba, aby ta silnice byla zase průjezdná. Já se tady na maloměstě totiž už začínám cejtit jako masochistickej Pražák, milovník trčení v autokolonách. Zrovna v pátek sem potřeboval zajet do železářství k Šírovi, jak má ten svůj plechovej vobchod vedle Lídla. Jel sem tam autem, páč pěšky to je asi kilák a to mi přijde docela zdlouhavý, jít ten dvakrát kilák pěšky.
Tak sem se s tím autem zasekal nejdřív na Jihoslovanský, po kerýžto provozem dálnicí a šířkou vokreskou se rozhodly kromě mě a dalších desítek vosobáků, jet taky dva kamióny a zrovna naproti sobě. Tak tam vobě ty kolony z vobou směrů couvaly, připadal sem si jak u debilů při tom couvání na druhou stranu, než kam sem potřeboval jet.
Pak zas nějakej dement parkoval před poliklinikou, čímž paralyzoval provoz po celý Jihoslovanský až tak, že už se nedalo ani nikam couvat.
U vodbočky na kamennej most sem zase čekal a na křižovatce Slovanský s ulicí Komenskýho sem si fakt připadal jako někde u Klementýna. Jen ty tramvaje tam nebyly, ale řady auťáků byly skoro stejný, jako ty klementýnský. Tam mě teda fakt už chytal amok, páč ta řada aut na tý ulici Komenskýho byla nekonečná a z tý Slovanský se fakt nedalo mezi ně vecpat. Naštěstí mě vod infarktu za volantem zachránil jeden móc hodnej řidič autobusu, kerej jel po tý hlavní a zastavil tam a pustil do toho štrůdlu aut taky pár plecháčů z tý vedlejší, včetně mě.
Zasekanou křižovatku u Lídla snad ani nemá cenu komentovat, páč kdybych měl tu zacpanou křižovatku komentovat stejně dlouho, jak dlouho sem tam stál, tak bych se ukomentoval až k maximálním deseti tisícům povolenejch znaků dýlky příspěvku na tomdle blogu.
Kdybych to byl býval věděl, tak bysem tam nejezdil. Šel bych pěšky, vodboural nějaký špeky a eště bych se nemusel neplodně rozčilovat.
Dneska dopoledne byl na náměstí nějakej sraz veteránů. Teda jako starejch aut. I když… Veteránek tam bylo tam bylo taky dost. Teda jako vopršelejch ženskejch.
Zdá se, že na maloměstě začíná turistická sezóna. Hospodský zase zdražili a po městě se potloukaj grupy vepřů a nurlimonádů. No, sice snad něco na těch turistech vyděláme, ale já zase budu určitě ikskrát nasranej, až budu chtít jít na pivo a hospody ve městě budou plný těch valutovejch cizinců. I když třeba nějakej jeden volnej stůl utrhnu, to se, sakra, zase načekám, až nějakej dýškochtivej pingl bude u stolu vepřů dělat půl hodiny piruety a na tu mou hlásící se ruku bude jen tak útrpně zahlížet.
Pro ty turisty se vůbec u nás na maloměstě dělá docela hodně. Dneska se na náměstí vyrojili nefalšovaný drožkaři. Ale jó, tágisti taky, ale ty nemám zrovna na mysli. Vobjevili se tam takový ty pravý povozníci s koněma a luxusníma kočárama. Pořadatelé romantickejch vyhlídkovejch jízd. To fakt nechápu, kudyma dneska vozili ty turisty na ty romantický jízdy, když ta díra eště není úplně zakopaná. Že by projížděli s těma turistama těma vedlejšíma vobjížďkovejma ulicema, jak tam sou ty díry v cestě a voprejskaný baráky? Hm, proč vlastně ne. Dyk zrovna tam, na těch vošuntělejch místech, je možný skouknout takovou tu jedinou pravou, nefalšovanou, východoevropskou romantiku.
Komentář dnes, tedy téměř po devíti letech: Že mě huba nebolela a klávesnice do ksichtu nepraštila, takhle ošklivě psát o německých a holandských turistech. Co bychom dnes, po několika letech, kdy maloměsto již zdaleka není takovou turistickou destinací jako tehdy, za ty kačky, který by nám za mapy a pohledy a český kuchařky v němčině zaplatili, dali. Není tedy překvapením, že ani vyhlídkové jízdy se u nás na maloměstě už léta nekonají, není kdo by se vozil. Na druhou stranu, tak jako huba bolí mě, zabolela asi i ty pingly a hospodské, a tak, dá se říct, zmizela ta zjevná přezíravost pinglů vůči českému hostu, jakmile se někde v hospodě objevila partička skopčáků. Ba naopak, dokonce mi přijde, že jako stálý host, který utrácí často, jsem váženější než hosté náhodní. Evidentně platí, že aby si člověk začal vážit toho co má, musí něco ztratit.
Z původního blogu ze dne 3. ledna 2007.
Ale nejdřív k tý včerejší oslavě třiatřicítky, která (ta oslava) se zpočátku zdála bejt nudnou, poněvadž jsem se klasicky pomalu, ale důsledně přiožíral na samotáře v Íté a pokud by to tak bylo až do samotnýho večera, pravděpodobně bych šel domů kolem osmý, frustrovanej a s lehkou depkou. Naštěstí, bez toho, že bych volal na všechny strany: „Kurva, lidí, mám narozeniny, pojďte kalit,“ tak kolem tý mý slavící osoby cirkulovali kámoši tak nějak náhodně a soustavně. Vždycky, když to ten předchozí, nijak neobvolávanej týpek zabalil, objevil se ve dveřích Itéčka nějakej další týpek, s kterým se dalo paňákovat. Skoro jsem si říkal, jestli to není nějaký znamení. Anebo jestli nemám nějaký skrytý telepatický schopnosti.
Buď jak buď, pokalil jsem se švárou (v práci se mu daří a doma asi taky), pak s Bimbem (poslal k vodě Kačí; to byla zpráva pro mě nová, překvapivá, drbání hodná, tak ji zařazuju sem do toho drbacího spotu), pak s Přémou, kterej, jak říkal, od svatby pořádně nekalí (byla to pravda, připil si se mnou sodovkou, pche), po tom, co vylezl sodovkou zkalenej Přemek z těch prosklenejch dveří na námko, tak během minuty těma dveřma dovnitř vlezl salónní socialista Rejč, s kterým jsem s velkou chutí vedl dlouhou politickou dišputaci, přičemž hlavní výsledek toho hovoru je zjištění, že jsem tolerantní, páč kdybych nebyl, tak bych asi nebyl schopnej těch pár hodin dišputovat s týpkem, jehož každej názor byl vůči tomu mýmu opoziční.
Pak jsme se přesunuli v dobrý náladě do Psa, kde jsem si dal „protřepat, nemíchat“ (pil jsem ten legendární drink poprvý a přišel mi takovej docela vostrej, tak se ten můj respekt k Bondovi ještě zvýšil) a jen se ten salónní socialista zvednul k odchodu, zjevil se tam Láďa, co má tu kapelu. A s Láďou jsem už dlouho nic neslavil, tak jsem si tu kalbu s ním a s jeho squaw docela užil. Myslím, že po těch pěti pivech a několika paňácích jsem byl docela vtipnej, ovšem ne tolik, co Láďa: „Ty vole, víš jak to bylo, když jsme hráli s tím Brucem Willisem?,“ povídá. „Nevím.“ „Tak já ti to řeknu: Jsme hráli v Karlovkách a Mikuláš (další maloměstská mediální hvězda) s náma natáčel nějakou reportáž do TV3 (již neexistující TV stanice), náma objednanej fotograf fotil. Pak jsme se mezi prvním a druhým setem všichni zkalili, protože sakra, práce se povedla, bylo natočeno a bylo co slavit, vole. Pak jsme nastoupili na druhou půlku a já jak přes ty tmavý brejle koukám dolů do publika na lidi, tak koukám, vole, jak se rozestupujou, že se tam dole něco děje, ne? Pak dohrajem song a já se otáčím dozadu za sebe, kde mám tu bednu, na který mívám ten papír s těma písničkama, jak je hrajem za sebou, ne, a von tam stojí takovej typ v koženým kabátě, do ksichtu mu vidět nebylo přes tu kšiltovku, takovej skrček menší než já a povídá mi něco anglicky, ne, tak já mu říkám: „Hele, vypadni, já nevidím na ty papíry“, a von furt na mě něco anglicky, pak najednou vidím Jindru (zpěvačka Láďovy kapely) jak s hlavou v rukách běží někam do rohu a ječí: „To je Bruce Willis, to je Brjůůůůs, jééé, ááá, Brjůůůůs“ a já, rozumíš, jsem byl zkalenej, já vůbec nevěděl, co to je zač, jestli nějakej zpěvák nebo oštěpař nebo jakej kretén, ne, ty lidi dole taky ječeli, von s náma začal zpívat nějakej song a já jsem si teda uvědomil, že to je nějaká celebrita, tak jsem začal kopat do toho našeho fotografa, kterej se tam zkalenej válel na schůdkách vedle pódia, ne a říkal jsem mu: „Foť, kurva, ne!“ a von že prej mu došel film a tak z těch našich patnácti minut slávy existujou jenom asi tři rozmazaný černobílý fotky. Žádnej pořádnej důkaz, že jsme hráli s Willisem.“ Krásná podrbání hodná historka, což?
A dnes v práci další pěknej maloměstskej drb. Takovej starší pán si kupoval atlas Česka a odkomentoval si to tak, že mu právě vykradli na Náměstí Míru auto a i tu pitomou mapu mu čmajzli. Načež jsem se začal s takovým tím rozhořčeným výrazem rozhorlovat, že to je hrozný, co se děje, že se asi do maloměsta stahujou zas nějaký kriminální bandy či co, že v poslední době měl rozflákanou výlohu pan Dvořák, co má krám s keramikou a vykoplý sklo že měli i v déemku a nějakej parchant že rozflákal výlohu u bufáče vedle Magnetu a že to je hrozný a „ta naše slavná městská policie dává botičky na auta, který blbě parkujou támhle někde vzadu u Labe, kde to nikomu nemůže vadit (ano, ano, takovej jsem já populista a demagog, jsem – li rozhořčen) a přitom se dějou takovýhle hrozný věci a ti vandalové páchaj to vandalství městskou policií absolutně nerušeni.“ Pán na mou kritiku místních strážníků chápavě přikyvoval, ovšem řekl mi, že s tou výlohou u bufáče se to má jinak. „Nějakej ožralec v bavorákovi jel ze Psa a na křižovatce nezjistil, že je tam křižovatka. Napálil to do toho baráku až tak, že úplně celou výlohu rozflákal a dokonce ty stoly v první řadě o dva metry posunul.“ A tohle mi přijde bejt taky podrbání hodná historka. Tak ji tady drbu.
Doufám, že drbaní objektové nebudou kyselí, tak jak někteří jejich zde drbaní předchůdci.
Komentář dnes: Chm, chm, vzhledem k tomu, že stále nevím, koho bych měl s Robertem potkat ve vlaku z Kunčic do Hostinného, takže tvorba románu (novely) Trutnov se na tomto faktu zasekla, tak jsem sem chtěl hodit něco z archivu z mýho starýho smazanýho blogu. Přísahám, hledal jsem hodinu, než jsem v té hlušině našel něco, co dle mého obstálo v toku času. I tak to ale obstálo jen velmi těsně. Přečetl jsem si desítky mých starých grafománií, některé z nich byly až nechutně osobní a já jsem sám nad sebou žasnul, že jsem měl ty koule to pod svým vlastním jménem sdělit celýmu světu. Všechny ty frustrace z rozchodů, desítky prokalenejch víkendů, prášky na hlavu a na ledaco jiného… Jsem vážně rád, že to celé Seznam, když rušil blogovací systém, smazal, a já to mám nyní pod kontrolou (i když samozřejmě je možné, že to někde na nějakých úložištích leží v plné parádě).
Lokálka z Vrchlabí do Kunčic je úplně narvaná. Koukám, že úmysl dojet do Trauče na fesťák vlakem pojalo dalších dvacet pankáčů, asi tak padesát nezařaditelných, zděšená paní s nákupní taškou z Lidlu (ta pojede asi jenom do Podhůří, tipuju), já, Robert, a ta holka, co bydlí naproti Sklípku. S nějakým týpkem.
„Hele,“ povídám Robertovi. „Není to ta holka, co jsme u ní tehdy kalili? Vošukal si ji vůbec?“
Robert se podíval na druhou stranu té drncající lokálky (to jsem nikdy nepochopil, jaktože tahle lokálka vždycky tak příšerně drncá, ačkoliv koleje se zdají být úplně rovnými) a povídá: „Vošukal, nevošukal, hlavně si ji měl vošukat ty.“
Jeden zvláště masivní drnc té lokálky způsobil, že jsem se praštil hlavou o okýnko, o které jsem byl opřenej, takže jsem zapomněl, že jsem chtěl Robertovi říct, že přece nejsem žádnej kazišuk… To je jedno. To o tom, jak jsem mu ji naservíroval, jsem už zapsal.
Holka, co bydlela naproti Sklípku, poslala přes celej vagón, jedinej vagón, kterým tahle lokálka oplývá, poslala Robertovi lehké pokývnutí, takovej typ pokývnutí, kterej mi zabránil, abych se Roberta znovu zeptal, zda ji vošukal. Vošukal, to bylo z toho pokývnutí zřejmé.
„Jdeme,“ řekl Robert.
„Kam?“, povídám.
„Támhle, dozadu, za Ráchel.“
Aha, holka, co bydlí naproti Sklípku, má jméno. Ráchel se jmenuje.
„Tak jo,“ povídám, a cpu se mezi těmi dvaceti pankáči a padesáti nezařaditelnejma, kteří jedou do Trauče na fesťák. Paní s nákupní taškou se taky cpe. Cpe se ke dveřím. Jak jsem říkal, jede do Podhůří. Nikdo s nákupní taškou z Lidlu přece nemůže jet na fesťák do Trauče.
Lokálka se skřípěním zastavuje na zastávce Podhůří a já propadám nostalgii. Zastávka Podhůří… Tam vystupovaly všechny ty fanynky Bradleyho Strattona. Hned vedle zastávky Podhůří totiž býval klub Doktor Max, toto jméno bylo proslulé už dávno předtím, než se tak pojmenovaly ty lékárny. Přemejšlel jsem o tom, proč tehdy majitel nazval ten podnik, kterej byl něco mezi diskotékou, hudebním klubem a nálevnou, zrovna Doktor Max. Maximální zábava. Maximální zapomnění. Anebo šifra pro Doktor Koks? Pro mě ty první dvě varianty. Ale jak mi tehdy před lety Robert vyprávěl, tak správně byla ta šifra. Pak, mezi dalšími dvěma drncy, jsem přemejšlel o tom, jestli náhodou ten člověk, kterej později použil ten název Doktor Max pro ty lékárny, nebyl vlastně klientem té diskotéky, toho tamního zákulisí, které začínalo za dveřmi „Personál a V.I.P.“, a s poťouchlostí vlastní lidem, kteří za ty zázračné dveře někdy vstoupili, použil potom po krachu diskotéky/hudebního klubu/nálevny/šifry pro Doktor Koks ten osvědčenej název pro tu síť lékáren. Bylo by to logické.
Z Robertova deníku:
„Jeli jsme okolo Maxe. Tak jsem vzpomněl na ty dveře s nápisem „Personál a V.I.P“, za který Dan nikdy nevstoupil. Hovno Doktor Max, Doktor Koks to byl. Tlumený světlo, pohodlný sedačky, ambientní hudba. Nekonečný lajny.“
Využili jsme těch dvaceti vteřin, kdy lokálka stála v zastávce Podhůří, než se paní s taškou z Lidlu došourala ke dveřím, a přes všechny ty pankáče a nezařaditelné jsme se dotlačili k Ráchel a k tomu týpkovi, s kterým byla v tom vlaku. Mě fascinujou tyhle chvíle, kdy všichni vědí a někdo neví.
„Čau,“ říká Robert Ráchel, „jak se máš?“
A já slyším: „Udělal ti to někdo od té doby tak dobře jako já?“
„Nazdar, dobře, Roberte, tohle je Robin, Robine, tohle je Robert.“ Robin hodí nezúčastněnej pohled a pokývne a řekne něco mezi „Čau“ a „Au“ a prohrábne Ráchel kozy, zřejmě podvědomě, aby ukázal, kdo je na tomhle hřišti pánem. Ráchel se stejně podvědomě ožene, aby ukázala, že si někdo docela fandí.
A já slyším: „Tenhle? Ne.“
A Robert povídá: „Tohle je Dan.“
A já slyším: „Ten, co by ti to býval udělal, kdyby nebyl kazišuk.“
A Ráchel povídá: „My se přece známe.“ Anebo: „My se neznáme.“ Nevím, zrovna jsem si drncnul o Robertovu hlavu, takže je možné, že jsem neslyšel dobře.
Ale vlastně slyším: „Jo, to je ten, co promrhal svou šanci.“ Anebo: „Promrdal svou šanci.“ Další drnc.
Snažím se konverzovat: „Ty musíš bejt Ráchel.“ Robin znovu hrabe, Ráchel se tentokrát neohání.
„Víš,“ povídám, „je to dost neobvyklý jméno. To tvoje. Ráchel. Židovský.“
„Daniel je pokud vím taky židovský,“ řekla mezi dvěma drncy. Jeden z těch drnců způsobil, že jsem se dost hustě praštil do hlavy o tu tyč, které jsem se v lokálce usilovně držel. „Au,“ řekl jsem, a rozhodně to neznělo jako „čau.“
„Ale ne tak židovský jako Ráchel,“ povídám, „a navíc, o mně nikdo nenapsal písničku. Ráchel, hvězdu na čele máš, barvu žlutou má, kam se podíváš má Ráchel, smutná je černá, smutná je černá,“ zpívám do toho drncání hit od Oceánu. „Já mám radši tu singlovou verzi s metronomem a kytarou, na desce už metronom a kytara nezněly,“ povídám.
„Nesnáším tu písničku,“ křičí mi do ksichtu Ráchel.
Neposlouchám. Vzpomínám na koncert Oceánu v kině v Hostinným. Taky jsme tam jeli vlakem. Zpátky jsme šli pěšky. Mára tam v příkopu ohnul Hanu a pak nás ostatní zapřísahal, ať nikde neventilujeme, že ji ohnul. „Proč?“, ptal jsem se ho, „není tak hnusná, aby ses za ni musel stydět.“ „No, ona je otázka, kdo za koho se stydí,“ říkal mi významně Mára. „Drž hubu, jo?“ „Jo,“ řekl jsem mu tehdy. Pak jsem potkal Hanu. „Co Mára?“ zeptal jsem se jí. Zrudla a neodpověděla. Mára mi pak řek: „Ty seš čůrák, co?“ „Co?,“ nechápavě jsem odpověděl. „Se se mnou rozešla.“ „Noaco,“ řek jsem, „stejně je hnusná.“ „Je,“ řek Mára, ale stejně mi dal přes hubu.
„Cože?“, říkám.
„Tu písničku nesnáším,“ opakovala Ráchel.
„Proč?“, zeptal jsem se a ve chvíli nepozornosti jsem dostal další ránu do čela od té trubky.
„Jmenuju se po babičce. Měla žlutou hvězdu. Chcípla v Terezíně, jasný?“
„Jasný,“ povídám, a nadále už nemám co říct.
Lokálka zastavila v Kunčicích, vystoupili jsme na perón, a já se zeptal Ráchel, jestli jede do Trauče na fesťák. Prej ne, jede s Robinem k jeho babičce do Kunčic.
„Škoda,“ povídám.
„Proč?“, zeptala se.
„Áále, mohli bysme pokecat,“ říkám.
„Hošku, tys svou šanci na pokecání prokecal. Určitě pamatuješ.“ Robin jí nyní namísto koz prohrábl rozkrok. Neošívala se.
„Pamatuju,“ povídám.
Ráchel mi věnovala pohled možná soucitný, možná útrpný. Začala zpívat: „Hvězdu, na čele máš, Daniku, hvězdu na čele máš.“ A odešla jako jedna z mála lidí, co byli v té lokálce, směrem k nádražce v Kunčicích a pak k východu. Ještě se jednou otočila a pak zmizela v průchodu. Všichni ostatní pankáči a nezařaditelní a já a Robert jsme čekali na přípoj do Trauče.
„Tyvole, to bylo divný,“ povídám Robertovi.
„Co?,“ ptal se mě.
„No, jak začala zpívat tu písničku od Oceánu, co ji nemá ráda, Ráchel, jen místo Ráchel zpívala Daniku.“
„Co?, nerozumím,“ říkal Robert.
„No,“ otočila se na mě a zpívala: „Hvězdu, na čele máš, Daniku, hvězdu… To je nějaký znamení nebo co?“
„Jediný znamení je,“ říkal Robert s poťouchlostí vlastní lidem, kteří kdy vstoupili za ty tajemné dveře „Personál a V.I.P.“ v diskotéce Doktor Max, „že máš na hlavě slušnej šlinc od tý trubky z vlaku, jak si do ní narazil při tom drncání. A, ano, ten šlinc vypadá jako hvězda. Rudá, ne žlutá.“
Dneska jen takové střípky z posledních dní. To se mi totiž stává. Nějaká myšlenka mi hlavou proletí, zaujme, ale na to, aby se na základě toho pouhého prolétnutí, dalo napsat něco světoborného, ta myšlenka tak podnětná není.
Třeba. Zase jsem nedávno zabrousil na nějaký web zabývající se sexuologickým poradenstvím. Téma: předčasná ejakulace. Čili pán zastrčí, dvakrát hrkne, a je po zábavě. V současné době, kdy ta zábava je pro lidstvo podstatnější než akt plození, jde o problém obřích rozměrů, páni, kteří tímto problémem trpí, trpí začasté i sníženým sebevědomím, zejména proto, protože je to problém i pro jejich dámy, z nichž některé ten problém ve slabých chvilkách partnerských hádek používají pro ještě větší snížení pánovy sebeúcty. Sexuologové problém zkoumají, farmaceutické firmy vyrábějí znecitlivující gely a v diskusích na webech zabývajících se sexuologickým poradenstvím nezůstává na vinících té krutě zkrácené zábavy nit suchá, mnohé diskutující dámy by si o ně kolo neopřely. A přitom, z evolučního hlediska jde o ohromnou genetickou výhodu. Z evolučního hlediska jde přece o to, co nejlépe poslat dál své geny. A takový jedinec, který stihne své geny poslat dřív, než si samice všimne, že je vůbec oplodňována, musí být přece mimořádně zdatným jedincem. Vlastně jsou tito pánové na špičce evolučního vývoje. Teoreticky. Prakticky zřejmě evoluce s tím, že se z aktu plození stane zábava pro masy, nepočítala. Ale co víme… Třeba tito genetičtí kingové kvůli jejich nepopularitě u samiček a tím pádem s omezenou možností rozsévat časem vymizí a za pár generací začnou sexuologové řešit problém opožděné ejakulace a farmaceutické firmy budou vyrábět zcitlivující prostředky. Poněvadž a protože, samičky budou i tak nespokojeny, protože je budou kvůli tomu nekonečnému čekání na sémě bolet kyčle a bůhví co dalšího ještě.
Další triviální myšlenky: prováděli jsme v našem knihkupectví inventuru a malování. Myšlenka první: jak jsem bral do ruky ta kvanta knih, které bylo potřeba odpípnout čtečkou čárových kódů, tak jsem si u stovek z nich říkal: „Tohle bych si chtěl přečíst.“ Bože, na trhu je tolik skvělé literatury. To, že drtivou většinu z těch knih nikdy nepřečtu, mě vážně mrzí. Myšlenka druhá: Oproti minulé inventuře významně ubylo ukradených knih. Chvíli jsem přemýšlel, zda je to tím, že by lidé přišli k sobě a tak nějak všeobecně začali méně krást. Ale důvod bude asi jiný. Jak známo, máme tady stále ekonomickou krizi, a tak knihkupectvím projde znatelně méně zákazníků než dříve. Nemyslím si, že by procentuelně ubylo těch, kteří by si chtěli na náš úkor přilepšit, ale jak je méně návalů, tak je o to více času se zákazníkům věnovat. Zkrátka už asi nedochází tak často k situacím, kdy by veškerá obsluha obchodu byla zaměstnána v jednom rohu obchodu, zatímco ten druhý by nebyl pod dohledem. Předpokládám, že to, že je na ně upřeno více pozornosti, cítí i ti, kteří nepřicházejí do obchodu s čestnými úmysly, a tak si své nečestné úmysly rozmyslí. Zato ale, když už nedostatek dohledu vycítí, tak se nežinýrují. Usuzuji tak proto, protože se ztratilo několik „sad“ souvisejících titulů. Celá řada cyklomap, každá mapa po jednom kuse. Celá štangle komiksů. Čtyři knihy od Simony Monyové. Dá se tedy předpokládat, že nekradlo sto lidí, kradli tři, ale když už kradli, tak už kradli. Příležitost dělá zloděje. Důkazem toho jest i to, že drtivá většina ztracených knih byla zmiznuta z koše se zlevněnými knihami, který stojí bez dohledu před obchodem. Překvapuje mě, že to těm lidem za to stojí, krást poškrábané knihy za pajsku. A uvažujeme o tom, že ten koš s výprodejovými knihami před obchodem zrušíme. Ne snad proto, že by šlo o nějakou zásadní ztracenou částku. Ale proto, že nás to štve. Asi se tady v Česku nikdy nedopracujeme toho koloritu z německých či rakouských podloubí a chodníků, kde může být košů s levným zbožím bez dohledu třeba deset. Myšlenka třetí: v obchodě máme vymalováno a zatím jsme na stěny nepověsili všechnu tu keramiku a obrázky a další zboží, které se dá na zeď pověsit. A ty čisté zdi vypadají lépe. Obchod je hned světlejší, vzdušnější, elegantnější. Ale co naplat, kšeft je kšeft, takže ty stěny opět obvěsíme. Na druhou stranu, můžeme ty hřebíky do zdi, na kterých ty věci visí, zatlouci souměrněji, takže obchod snad bude i tak vypadat lépe než předtím.
Triviální myšlenka týkající se hokeje: vždycky jsem byl toho názoru, že na kvalitní sport v televizi se dá dívat, ať už má člověk komu fandit či nikoliv. Ale tohle finále Kometa – Zlín mě vlastně moc nezajímá. Ano, telku mám puštěnou coby kulisu, ale vlastně na ni nekoukám. Ani jeden z těchto týmů ve mně nevzbuzuje ani trochu fanouškovského zaujetí. Ale na Moravě si to finále jistě užívají, tak jim to neberme, i když já bych preferoval, aby televize vysílala spíše finále KHL, tam bych věděl, komu fandit.
Triviální myšlenka z cesty s mými dvěma synovci do Hradce do kina: konečně jsem pochopil, proč mě tehdy, když mi bylo asi deset, vyhodil tatínek v Polsku z auta a nechal mě tam půl hodiny vychladnout ve škarpě, než se pro mě vrátil. Měl jsem chuť udělat to samé, a to kluci zdaleka tak nezlobili, jak jsem tehdy zlobil já. Druhá triviální myšlenka z cesty: animák Rio 2 vykrádá kde co, od Madagaskaru až po Avatara. Trochu jsem se nudil, ale dětem se to líbilo, a to je hlavní. A myšlenka číslo tři: přemýšlel jsem o tom, zda by děcka byla z toho mekáče tak poprděná, kdyby jeden takový byl u nás ve městě na hlavní třídě a děcka by kolem něj denně chodila. Takhle, když se kolem mekáče jde jednou za měsíc, je to pro ně svátek, a tak bych se té poprděnosti nedivil. Ale obávám se, že kdyby byl mekáč u nás na hlavní ulici, že by tam kluci utráceli kapesné den co den, svátek nesvátek.
Toť tedy hrst triviálních myšlenek. Mám i vážnou myšlenku, že bych mohl pokračovat v psaní novely Trutnov, ale přes všechny triviální myšlenky je trochu upozaděna. Budu si ji muset nějak ztrivializovat.
Absurdní otázka? No, ano, koho by napadlo klást takové otázky.
Ovšem, sejdou-li se tyto příčiny a následky…
Vložíte ponožky, trenky, gatě a další hadry do pračky. Pračka kupodivu žádnou ponožku nesežere, ačkoliv i to se stává, ta hromada lichých ponožek, která se mi za pár měsíců shromáždila v šuplíku, by mohla vyprávět. Vyprané prádlo dáte sušit na přenosný sušák, který postavíte vedle topení. Za ty dva či tři dny to uschlé prádlo uklidíte, složíte sušák a ačkoliv je vám divné, že zase jedna ponožka zbyla, přičítáte to tomu, že jste je při vyndávání z pračky spočítali ledabyle, protože by přece bylo absurdní, že by ponožky kromě pračky žral i ten sušák. Za dalších několik dní luxujete a při zajíždění luxem pod topení zjistíte, že ta chybějící ponožka se nachází na té spodní trubce od topení. Spadla tam asi při drknutí do sušáku při tom minulém luxování, v době, kdy prádlo ještě nebylo suché, tak jste tím luxem ten sušák s drkáním hadicí od luxu obkružovali. Hurá, záhada vyřešena, ponožka se našla.
Leč. Radost ze znovunalezeného kusu prádla trvá jen do té doby, než ho vezmete do ruky a zjistíte, že ta ponožka je mokrá. Hodně mokrá. Úplně nacucaná. Člověku v té chvíli nezbývá, než spřádat hodně divoké teorie, jak se mohlo přihodit, že ponožka, která týden leží na teplé trubce od topení, je mokrá tak, jako kdybyste ji zrovna vytáhli odněkud z potoka. A ku spřádání ještě divočejších teorií pak přispěje koláč durch mokrého fleku třicet na třicet na koberci pod topením. Ponožka obživla a ze samého osamění tam dole na trubce od topení u podlahy pláče?
A pak kap. A znovu kap. Z trubky u země kap. Při bližším pohledu pak zjištěno, že jestliže ponožka plakala, tak asi slzy zelené a rezavé, protože přesně takových korozivních barev je ta trubka. Respektive takový ten spoj. Ta velká matka, která tu trubku spojuje s radiátorem. Ta ponožka tu trubku sežrala. Ta teorie sice taky zprvu působí divoce, to vysvětlení, které se nabízí, totiž že jak ta mokrá ponožka z toho sušáku po drknutí luxem na tu trubku spadla, tak spustila nějakou korozivní reakci toho kovu, a jak se spustila korozivní reakce, tak nejen že ten spoj mezi trubkou a matkou začal hýřit korozivními barvami, ale ze samé koroze začala ta teplá voda trubkou vedená vzlínat do té ponožky, a jak ta ponožka kvůli tomu vzlínání tu vodu nasávala, tak tu korozivní reakci trubky ještě umocňovala. Z toho všeho pak ta ponožka mokrá jak z potoka a ten mokrý flek pod topením durch. Nakonec to vysvětlení vypadá logicky, ne?
Stejně logickým se mi jevil další postup: obalím tu kapající trubku izolepou, tím igelitem přece nebude moci ta voda nadále protékat, a hotovo, problém vyřešen. Celá izolepa tedy na obalení trubky vyplácána, trubka obalena slušivým lesklým cool oblečkem, který by nejeden návštěvník divoké fetišistické párty fakt ocenil, ovšem přesto druhý den… Kap. Kap. Kap. Flek pod topením už ne třicet krát třicet, ale čtyřicet krát čtyřicet.
Nyní se mi ten logický postup už logickým nejeví, myslím, že jsem tím upnutým skoro latexovým oblečkem, který jsem trubce poskytnul, přispěl tak maximálně k přiživení koroze.
Takže ano. Ponožka může sežrat trubku. Bude vás to pak stát litr za novou matku a kus trubky a několik hodin práce instalatéra (kdo by to byl řekl, že je kvůli takové z mého laického hlediska blbosti, jako je rozmontování a výměna a utěsnění toho spoje trubky s radiátorem, potřeba po sklepích hledat jakési výpustě, kterými se vypustí voda z topení z celého paneláku). Tedy zatím. To je dohodnutá cena za zítřejší snad už konečné a efektivní vyřešení problému s kapajícím topením, co za něj může ta žravá ponožka. Ovšem instalatér ještě vyjádřil pochybnosti o kvalitě všech těch ventilů ve sklepě a nechal si zadní vrátka na navýšení ceny v případě, pokud mu nějaký ten ventil zůstane v ruce a bude třeba ho nahradit novým.
Takže pozor na ponožky! Nenechávejte je samotné nebo vám vypláčou do peněženky díru.
Minimálně od dob Beatles a Rolling Stones se po nějaký čas dělili hudební fanoušci na losny nebo mažňáky. Sám to z vlastní zkušenosti nevím, tou dobou dlela jedna moje polovina v tatíkovým chámovodu na Vysočině, zatímco ta druhá dozrávala (a ještě mnoho měsíčních period poté dozrávala) ve vaječníku tehdy asi dost pubertální matky někde u Prahy, ale dočetl jsem se to v knize Antonína Matznera Beatles – příběh jedné generace, která byla svého času mou nejoblíbenější knihou. Matzner to tam (ve zjednodušující zkratce) popisoval tak, že drsňáci žrali stouny, zatímco slušňáci brouky. Díky té knize jsem se tedy dozvěděl, že jsem slušňák.
Já jsem si ty losnovsko-mažňákovské boje připomněl zrovna dneska, když jsem si na Google Play koupil desku od Oasis (What’s The Story) Morning Glory a vzpomněl jsem si, jak tehdy, v polovině devadesátých let, zuřily mediální boje mezi losny oejzisáky a mažňáky bléristy. Pamatuju si, že tehdy jsem byl střídavý dezertér, Oasis a Blur se mi líbili zhruba asi tak stejně hodně.
(Odbočka od tématu) Zjišťuju, že jsem v posledních dnech na Google Play utratil za muziku víc než za posledních několik let. Svého času jsem usoudil, že dávat za cédéčka pětikilo a víc nemám zapotřebí, stejně tak nemám zapotřebí si zadarmo z různých pololegálních úložišť stahovat s hudbou v pochybné kvalitě i mraky virů, takže jsem se spokojil se svou hudební knihovnou z doby, kdy jsem utrácel za cédéčka pětikilo a víc. Zažívám tedy takový deja-vu, kdy jsem u Tůmiče v musicshopu držel v ruce nejedno CD za pětikilo a víc a říkal jsem si: „Jako dobrý, ale ne tak, abych to musel mít hned, koupím si to někdy příště.“ Těch současných 150 kaček za desku v Google Play mi už přijde přiměřených, takže Oasis už mám a Blur přijde na řadu jakmile budu mít ten Wonderwall a Don t Look Back In Anger oposlouchané.
Takže zpátky k losnům a mažňákům. První losnomažňákovské boje, které si mi vybavují, byly boje příznivců Sandry a Samanthy Fox na pionýrském táboře v Božanově. Oba tábory měly své argumenty. Sandra měla líbeznější hlas, zatímco Samantha Fox bujnější poprsí, což byl pro …náctileté bojovníky docela pádný argument. Jenom Renda tehdy říkal: „Ts, Sandra, Samatha, nejlepší je Madonna.“ Čas mu dal zapravdu. Kdo dneska ví, kdo byla Sandra nebo Samantha (vůbec nikdo, ani na české wikipedii o ní není zmínky), zato skoro každý ví, kdo je Madonna.
(Upřesnění dvacetileté kolegyně Elišky: „A kdože je ta Madonna?“) Dobře tedy, opravuji, každý, komu je nad třicet, ví, kdo je Madonna.
Další losnovsko-mažňákovská potýkání proběhla na základce v osmé třídě. Osmá A na základce na Náměstí Míru byla tehdy rozdělena na depešáky a petšopbojáky. Depešáci omílali donekonečna desku Music For The Masses a byli celí vyplesklí hlavně z písně I Want You Now, ve které slyšeli zvuky připomínající pro ně tehdy mýtický pohlavní styk, zatímco petšopbojáci se spokojili s albem Please s hitem West End Girls. Což byla naprosto nemýtická skladba. V analogii s boji mezi tvrďáky stouny a měkkýši brouky dvacet let předtím byli petšopáci ti měkkýši. A já… Já jsem byl v těchto bojích tvrďákem. Ovšem jen teoreticky. V přestávkové hře zvané tlačenka… Znáte tlačenku? Ne? Tedy, tlačenka spočívala v tom, že se losnové a mažňáci seřadili v rohu třídy, každá grupa podél jedné zdi, a tlačili toho nešťastníka v rohu z obou stran. Tento člověk, zvaný Tlačenka, se snažil z rohu uniknout, a pakliže se mu to podařilo, byl do rohu natlačen další losna nebo mažňák v pořadí. Ono to vypadá jednoduše, uniknout z tlačenky, teoreticky stačí rychlý pohyb směrem z rohu ven a následně se zařadit na konec příslušné řady, ale ona to byla tvrdá hra. Vše bylo dovoleno. A tak, když se vedle Tlačenky (zhusta mě) objevil v týmu petšopáků Pepa Hofman a svou vahou a svým medvědím objetím zabojoval za svůj tým, nebylo úniku. Tlačenka pak sotva lapal po dechu a ani podpora Vency a Rendy z týmu depešáků nebývala moc platná. A vzhledem k tomu, že tým petšopáků postupoval takticky a nasazoval Pepu Hofmana na začátku mače na konec řady, tudíž na konci přestávky byl Pepa tím klíčovým hráčem tlačícím Tlačenku do rohu, tak jsme v okamžiku konce hry, který byl určován zvonkem oznamujícím konec přestávky, obvykle my depešáci prohráli. Tedy, jak řečeno, ve hře tlačenka jsem býval měkkýšem, což devalvovalo to mé depešácké tvrďáctví.
V pozdější době nastalo období nevyhraněné. Nebyli žádní stounisti versus broukaři nebo depešáci versus petšopáci. Byli nezávisláci versus popaři nebo metloši proti komerčákům, nebo, oproti světu okolo o dvacet let zpoždění, skinhýti versus pankáči. Žádné dvě hudební skupiny se svými až tak zaujatými fanoušky, kteří by šli tvrdě proti sobě. Snad jen… Ano, ti věční a nesmrtelní depešáci, proti nimž byli zaujatí všichni ostatní.
V polovině devadesátých let tady tedy byli oejzisáci proti bléristům, ale myslím, že u nás v Česku to byla spíše virtuální realita, zato Angličani si tehdy vzpomněli na prachem již zavátou rivalitu Stones versus Beatles a tu rivalitu mezi Oasis a Blur prožívali daleko náruživěji. Četl jsem tehdy časopis Rock a Pop, takže si na ty barvité popisy té anglické rivality trošku vzpomínám, padaly tam tehdy nehezké řeči, kdy bratři Gallagherové z Oasis přáli v jamémsi novinovém rozhovoru Damonu Albarnovi z Blur smrt či něco podobně nehezkého.
A potom… Potom už jsem hudbu nesledoval tak zaujatě, abych si nějaké podobné rivality všiml. Buďto jsem si nevšiml, anebo, což je asi věrohodnější vysvětlení, od doby let devadesátých se už neobjevily žádné dvě skupiny, které by byly pro tu dobu natolik určujícími, aby se kolem nich seřadily davy pořádně zfanatizovaných fanoušků. A pakliže se takové skupiny neobjevily, tak musím ty současné hudební fanoušky politovat. Přicházejí o hodně. O tlačenku třeba.
I když, možná se hra v tlačenku provozuje dál, nevím. Jenom holt asi v té jedné řadě nejsou žádní depešáci a v té druhé žádní petšopáci. Třeba se na Tlačenku z jedné řady tlačí tabletisti a z druhé noutbůkáři. Nebo twitteristi a fejsbůkáři. Nebo vegetariáni a stejkaři. Majnkraftisti a engrybirdisti. Fakt netuším.
Tuší někdo z vás, jací zapřísáhlí fanoušci toho či onoho se tlačí, řekněme v osmé B ve škole na Náměstí Míru, na nebohého Tlačenku v rohu?
Z Robertova deníku, pokračování kapitoly 1.
On v tom ale občas byl nevinně. Jako. Ženský jsou soucitný, ale některý jsou krávy. Jako když jsme byli v Maxovi na koncertě Cirkusu Praha. Brad Stratton, zpěvák týhle kapely, byl z Ameriky a byl fakt lepidlo na ženský. Celý autobusy a taky vlaky a pár osobáků z Prahy, všechno plný ženskejch, který si doufaly, že na venkovským koncertě Cirkusu Praha bude menší konkurence uháněček Bradleyho Strattona, dorazily na tu akci. Jeden autobus těch ženskejch zaplnil první dvě pištící řady v kotli, druhej autobus se takticky shromáždil u východu ze šatny, vlak měl zpoždění, takže mu nezbylo než oplendovat po koncertě u baru, někde na druhým konci. Na prvním konci jsem seděl s Danem a Bradleym a s Danovou ségrou a s Beneškou a s jedním osobákem. O Bradleyho sváděly místy nečistej boj Danova ségra s Beneškou a osobákům tak nezbylo, než vzít zavděk naší společností. Autobusy, vlaky i osobáky se tak zjevně se svým předpokladem ohledně uháněček přepočítaly. Ten první osobák na to šel takticky. Dvě z těch bab se nalepily na Ponocnýho a dvě na nás. Cíl byl ale jasnej, jen Dan to netušil.
Na nádraží byl fakt nával. Stáli jsme ve frontě na jízdenky a já jsem se konečně vyklidnil, nemám rád, když nestíhám. A tak, potom, co jsem se od našeho zběsilýho placení těch píváků v Kufru konečně vyklidnil, povídám Robertovi: „Jakej kazišuk, vole? Jedem snad do Trauče na fesťák, ne? Tuhle babu z Kufru můžeš klidně vojet jindy, ne?“
„Jsem ti říkal, že mám v Irsku Šinéd, ne?“, povídal Robert.
„Vždyť jo, a já jsem to vzal zodpovědně a dávám na tebe pozor.“
„Jasně. Hele, pamatuješ, jak jsme byli v Maxoj na Cirkusu Praha?“
Jak by ne. Jen jsem v tý frontě na vlak nevěděl, proč si na to vzpomněl Robert. A co by to mělo mít společnýho s tím, že mě opakovaně nazval kazišukem. Jako uznávám, byl jsem ukázkovým kazišukem, když jsme byli tehdy u tý baby naproti Sklípku. Místo abych se zdekoval, tak jsem tam posedával na židli a chodil si do lednice pro píváky. Ale zase na druhou stranu, svědomitě jsem mu ji doručil do Rokáče, sice netuším, jak to s nima dopadlo, když jsem se tamodtud ihned po tom, co jsem mu ji přivedl na zlatým podnose, vytratil, ale svědomí mám čistý. Celou dobu, co jsme tam s tou holkou šli, jsem do ní hučel, že Robert je fakt dobrej týpek. Tipuju, že ji nakonec vošukal. Ale nevím, nikdy o tom nemluvil.
Tehdy, na koncertě Cirkusu Praha v Maxovi, jsme seděli na baru, a měl jsem z toho docela dobrej pocit. Robert přitáhl nějaký dvě baby a docela dobře jsme se bavili o Pixies.
„Žeru Pixies,“ povídala jedna z nich.
„Tjo, nekecej, já taky. Nejlepší od nich je Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven.“
„Tss, to jsou největší sračky,“ řekla, odfrkla si a polila se džintonikem.
„Počkej,“ povídám. „Monkey Gone to Heaven, to je velká filozofie.“ A začal jsem si zpívat: „If Men is five, If Men is Five, If Men is Five, If Men is Five, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, and When the Devil is Six, Then God is Seven, Then God is Seven.“ Fakt jsem se do toho položil, až jsem křičel. „Vždyť to je fakt optimistický. Ďábel je jen šest a Bůh je sedm. Rozumíš?“
„Sračky,“ křičela skoro stejně nahlas jako já jsem předtím křičel o tom Bohovi sedm.
Můj následnej monolog o genialitě té zkratky od Blacka Francise, kterej tak pěkně v tom songu seřadil toho člověka, ďábla a Boha na stupnici od pěti do sedmi, už moc neposlouchala, protože spadla z barový židle a vstala někde vedle Brada, kterej na ni útrpně shlížel.
Já jsem nakonec z toho koncertu Cirkusu Praha neměl nějak špatnej pocit. Docela jsem se bavil. Tahleta holka z osobáku nakonec někam zmizela a my jsme seděli dál na baru. Pak někam zmizel i Robert a mně přišlo, že jsme se tam s Bradem a ségrou a Beneškou docela dobře bavili. Beneška zajistila Bradovi ubytování na Liščí farmě, a pořád mu to připomínala, že by prej bylo dobrý si už zavolat taxíka a Brad říkal, že je času dost a ségra neříkala tak nějak nic.
Z Robertova deníku:
Dan netušil, o čem jsme se na tom baru bavili, když byl na hajzlu. Brad povídal, že docela dobrá kapela od nich z Ameriky jsou Pixies. „Kromě songů Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven, to jsou sračky.“ Povídal Brad. Pak se tam bavil s tou krávou z Prahy, ta potom odpadla a já jsem ji potkal před hajzlem. „Here Comes Your Men jsou sračky.“ Vykřiknul jsem jí do ksichtu. „To jo,“ řekla. „Kde je Brad?“ „Odešel s Beneškou,“ řek jsem jí. „Hm.“ „Jsem jeho kámoš.“ „Hm.“ Rozdali jsme si to v osobáku. Byla to kráva.
Já jsem měl z toho koncertu Cirkusu Praha fakt dobrej pocit. Příjemně jsem se ožral a pak jsem šel domů, ráno jsem se vzbudil a z pokoje od ségry vyšel Bradley Stratton. Dali jsme snídani a máti se ho ptala, jestli chce čaj. Řekl že yes. „A sypanej?“, máti předváděla pantomimu, která měla představovat sypání čaje, ale já jsem měl spíš pocit, jako by předváděla masáž mírně ztopořenýho penisu, „anebo pytlíkovej?“, a máti předváděla pantomimu, která měla představovat máčení čajovýho sáčku v horký vodě, ale mně přišlo, že předvádí pantomimu masáže plně ztopořenýho penisu.
„Jasně, že pamatuju na koncert Cirkusu Praha, ale co to má společnýho s čímkoliv, o čem jsme mluvili?,“ ptal jsem se Roberta v tý frontě na vlak do Trauče.
„S tím kazišukem,“ povídá Robert. „Jakože narozdíl od Benešky jseš v tomhle oboru fakt dobrej.“
To už se mi dlouho nestalo, aby byla má mysl po několik dní zaujata jedinou věcí, abych vstával a usínal, byť třeba i nechtěně, s myšlenkou na něco. Notabene na něco tak přízemního, jako je televizní seriál.
Jak jsem poznal vaši matku. Prvních pár sérií jsem skoro hltal. Neobyčejně komické situace, vynikající herci, svěží a originální. Smršť solidních hlášek a hlavně originální pojetí. Napínání diváka, kdo že vlastně je tou matkou, návraty zpět do minulosti i náhledy do budoucnosti. A domnívám se, že i nemálo fragmentů, které bezpochyby patří a budou patřit do zlatého fondu televizní tvorby včetně mého snad nejoblíbenějšího fragmentu – dvouminutového rande. Víte, kdykoliv čtu nějakou knihu, čtu článek v novinách, dívám se na film či seriál, tak mám okamžik, který je pro mně osobně potvrzením kvality díla. To jsou situace, kdy si říkám: „Takhle bych to chtěl napsat já, kdybych byl spisovatel/novinář/scénárista.“ A tenhle okamžik jsem při sledování Jak jsem poznal vaši matku cítil několikrát. Pak přesunuli seriál z Coolu na Love, navíc vtipu dle mého trochu ubývalo a telenovelistické vztahové konverzačky přibývalo, takže jsem ho trochu pustil ze zřetele. Nicméně, před pár týdny se na internetech začalo stupňovat šílenství ohledně blížícího se konce, tak jsem si celý seriál od první do deváté série pustil a taky jsem se zařadil mezi ty davy fanoušků, které vyhlížely, jak to nakonec všechno dopadne.
Celá poslední série se táhla a dotáhla až do šokujícího konce, na kterém je ovšem zajímavé, že jeho zásadní odhalení bylo natočeno již někdy před osmi lety v průběhu druhé série. A strhla se mela. Ať už na IMDB či na Twitteru se celosvětově vyrojila vlna negativních reakcí.
Co se vlastně stalo během závěrečného dvojdílu. Ve zkratce (pozor, spoiler!): Barney se rozvedl s Robin, matka umřela, Tedovo vyprávění dětem o tom, jak poznal jejich matku vlastně směřovalo k tomu, aby od nich dostal požehnání k tomu, aby to po létech dal „s tetičkou Robin“ dohromady a celý seriál končí tak jak končil ten úplně první díl, kdy Ted stojí pod okny bytu Robin s modrým lesním rohem.
Fanoušci tvůrcům vyčítali hlavně tyto skutečnosti: 1) Scénáristé zahodili do koše vývoj Barneyho od nenapravitelného děvkaře ku svým způsobem romantickému a milujícímu manželovi. 2) Šokující smrt velesympatické Matky byla vůči Tedovi, který po osm let přes různé útrapy neustále věřil, že najde tu pravou lásku, byla krutá. 3) Vyústění, které proběhlo během několika minut bylo neúměrné času, který byl věnován celé sérii. Spoustu fanoušků rozčílilo, že se Matka v seriálu sotva mihla a vše kolem její smrti se odehrálo během minuty.
I já jsem byl tím posledním dvojdílem šokován a vůbec nemám chuť si ho pustit znovu. Je to prostě moc smutné a překotné. Nicméně, jak jsem nad tím těch několik posledních dní přemýšlel, musím zkonstatovat, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénárista.“ Ono to k tomu konci vpodstatě směřovalo, když se na to člověk podívá bez toho rozčílení z toho, že to velkolepé dílo bylo takhle brutálně utnuto, že neproběhl klasický happy end, tak ten konec má hlubokou vnitřní logiku. A díky tomu konci dostává díl Vesuvius, který byl třetí či čtvrtý od konce (především poslední dvě – tři minuty), nový smysl. Pustil jsem si ho znovu, už s vědomím konce, a stal se pro mně jedním z nejlepších a nejdojemnějších dílů celého seriálu. A nakonec i fakt, že bylo závěrečným dvojdílem nahlédnuto do velmi vzdálené budoucnosti, má něco do sebe. Seriál byl ukončen tak definitivně, že snad nikdy nikoho nenapadne rozřeďovat jeho už minimálně posledními dvěma sériemi dost naředěný vývoj nějakým pokračováním po x letech.
Inu, doufám, že tímto jsem si to nutkání neustále přemýšlet o tom, jak to skončilo, a jak to mělo skončit a že to mělo skončit dřív či jinak, utnul a nebudu se dále zabývat tím, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénáristou,“ ale budu se zabývat tím, napsat něco, co chci napsat.
Dodatek: Tak jsem se nakonec přece jenom na ten poslední díl podíval znovu a je třeba říct, že napodruhé, potom, co už člověk vstřebal ty šoky z prvního shlédnutí, je to fakt skvělé uzavření příběhu. Vlastně to všechno do sebe hezky zapadne a vše je ukončeno důstojně, dojemně, optimisticky, logicky. Zvláštní, jak rozdílný pohled může mít člověk na věc potom, co ji vstřebá a podívá se na ni z nového úhlu. Poučení tak nějak obecného rázu, myslím.
Jojo, potkat nějakej nekyselej ksicht mezi všema těma kyselejma (jejich přehlídka začíná hned ráno v zrcadle) je velmi osvěžující.
Třeba takovej Jindra. Jednou nakoupil u nás v eshopu, balíček mu přišel pěkně zabalenej, jako bonus pajska na účet, poněvadž jsem při zpracování jeho objednávky zjistil, že dodavatel mezitím knihu zlevnil, a v těchto případech postupujeme tak, že přeplatek vracíme, ačkoliv bychom nemuseli, páč zákazník odkliknul nějakou cenu, tak co by jako měl chtít. Odkliknuls, zaplať.
To mu přišlo jako zákaznicky friendly postup, tak si objednal podruhý a potřetí a popátý a podvacátý. A dneska si pro dvacátou první objednávku přijel z Práglu do Vrchlabí osobně, poněvadž zatoužil po tom, aby poznal svého knihkupce, kterej mu vrací prachy.
Tak jsme šli dneska na oběd, pěkně pokecali, a já jsem do zrcadla pohlédl nejenom ráno, ale i v poledne.
Tenhle Jindra mi přivezl nějaké dárky, píváka a čaj z Anglie, kde jezdí po Londýně červeným autobusem a když jsem chtěl aspoň zaplatit ten oběd, tak důrazně protestoval.
Já jsem mu říkal: „Tyvole, neser. Já jsem příznivcem rovnováhy. Dostals, dej. Dostal jsem píváka a čaj, tak abych nezaplatil ten oběd.“ A von: „Já jsem taky příznivcem rovnováhy, takže to pošli dál. Zaplať zejtra ten oběd tvojí ségře a svět bude zase v rovnováze. Já rád dělám lidem radost. Udělal jsem radost, pošli to dál. Podívej, mám volno, sednul jsem do auta, přijel jsem si pro knihu, ušetřil jsem ti poštovné, dali jsme si oběd, pokecali, na ty prachy za benzín sere pes.“
Odpoledne jsem byl v takovým tom rozpoložení, že bych nemusel bejt tím líným cynikem, kterým jsem. Že bych taky mohl dělat tu radost. A vesmír mi hned přihrál příležitost. Synovec Adam si u nás v obchodě zapomněl čepici a jistě by byl rád, kdybych mu ji přinesl. Pak bychom si mohli třeba pohrát s legem nebo tak něco.
Ale. Táhnout se kilometr do Berlína s tou čepicí?
Nonic, synovec jistě bude mít radost, když se pro tu čepici bude moci zítra v obchodě stavit. Bezpochyby touží po tom, abych mu zítra cynicky sděloval, jakej že je to zapomnětlivej truhlík. To určitě ocení.
Anebo taky můžu zejtra ségru pozvat na ten oběd…
Ještě dvě pivka v Kufru a jedeme!
Robert buď z opilosti, anebo s úmyslem, aby se ta servírka byla nucena s hadrem sehnout nad náš stůl a vyvalit ty její obří kozy do výšky našich očí, zvrhává pivo.
„Ty vole, to brzo,“ nemůžu skrejt mou rozjařenost. „To to bude na fesťáku lítat.“
„Nojono, tady maj ňáký křivý stoly.“
Servírka hledá hadr, při tom vrtí zadkem, překvapivě švitoří. Pro mě překvapivě, čekal bych spíš nějakou litanii o ožralejch debilech, který jsou vožralí už v pátek odpoledne. Robert překvapenej není. Je to prostě kanec.
Koneckonců právě proto jsem po létech řek, že s ním na ten fesťák do Trauče pojedu. X let předtím jsem na ty jeho výzvy reagoval tak, že už jsem starej na to, abych tam někde na Bojišti chrápal v bahně, páč by mi tam stejně ukradli spacák, jak se mi to stalo v roce 1996.
„No ty vole. Já si nechávám krást spacáky v Trauči úmyslně,“ řekl mi Robert při jeho loňský výzvě. „Ženský jsou soucitný. Když ti někdo ukradne spacák, tak se vždycky nějaká najde, která tě nechá přespat v tom jejím.“
„Tak proč tam teda nejedeš rovnou bez spacáku?“, ptal jsem se ho vloni, když líčil, jak sofistikovaně si ty spacáky nechává ukrást. Když říkal, že si vždycky najde nějakou partičku pankáčů a poblíž ní ten spacák ležérně pohodí, a spacák pak spolehlivě maximálně do dvou minut zmizí. „To jsou docela zbytečný výdaje za ty spacáky, ne? Přijedeš bez spacáku a roštěnce řekneš, že ti ho někdo ukrad, finito.“ „Ts, to je psychologie, vole. Ženský jsou soucitný, ale ne blbý. Musíš bejt přesvědčivej.“
Švitořící servírka z Kufru se shýbá a valí. Robert ke mně posílá takovej ten pohled, kterej říká: „Koukni na ty dudy.“
Když odešla, tak říkám: „Dobrý kozy. Žes vylil toho píváka schválně, žejo?“
Robert: „Sem vožralej.“
Tak asi jo. Ženský přece nejsou blbý. Musí bejt přesvědčivej. A to nemůže bejt, když je ožralej. Což, pravda, trochu nekoresponduje s naší následující debatou, kterou vyvolalo rádio Černá hora. Pouštěli tam Enjoy the Silence od Depešáků a já jsem prohodil, že Violator je stejně jejich nejlepší deska. Na to pak Robert dlouhé minuty vysvětloval, že je logický, že si myslím, že Violator je nejlepší deska od Depešáků, poněvadž nás oba zastihla v době devadesátek, kdy jsme se zbavili okovů, byli v pubertě či lehce za ní, město bylo plný stejně starejch depešaček a aspoň průměrná znalost textu písničky Personal Jesus, kterou pak mohl člověk prezentovat zpěvem, nebo spíš ječením „juráun, prsonal džízus, soman to hýr jor prejers, somon vů kers“ na diskotéce na Střelnici, přinášela obdivný pohledy těch depešaček, v lepším případě nějakou depešačku po boku, která podléhala dojmu, že ten personal jesus jseš ty. Celá ta Robertova promluva se mi jevila docela filozoficky a dá se říct logicky. Rozhodně ne ožrale. „Je přece logický, že za nejlepší desku od Depešáků považuješ Violatora a ne Black Celebration nebo Music for the Masses. Jako, jsou obě dobrý, ale vyšly, když s byl na základce. Žádný emoce s nima, maximálně handrkování s petšopákama v osmičce, jestli jsou lepší Pet Shop Boys nebo Depešáci. A ty desky potom, to už ti bylo dvacet, takže taky mimo. No, vzpomeneš si na nějakou z nich?“, ptal se filozoficky logicky Robert. „No, jenom na stojedničku,“ povídám. „A to se nepočítá, to byl jen výběr. A navíc vyšla ještě před Violatorem, takže seš úplně mimo.“ uzavřel debatu logicky filozoficky Robert.
Přiznávám, Robertovo kanectví bylo tím důvodem, proč jsem mu po těch létech řekl: „No tak jo, pojedu letos do Trauče s tebou.“ Proč by nakonec odlesk jeho loveckejch schopností nedopadl na mě.
Dali jsme v Kufru ještě jedno pivo a Robert pokračoval v proslovech, který jsem přičítal jeho ožralosti.
„Sem vožralej, ale musím se držet zkrátka. Mám v Irsku holku. Šinéd. Skvělá baba. Hele vole, dávej na mě pozor. Letos nesmím ztratit spacák. Fakt ji miluju. Přijel jsem na poslední fesťák. Abych pokalil s Honzou a s Jirkou. Tys byl vždycky takovej kazišuk, takže jsem rád, že jedeme spolu. Fakt. Ale nebyl bych nasranej, kdybys nejel, fakt ne. Když tady zůstaneš a dáš nějaký píváky za mě, tak to pochopím.“
Já, a kazišuk? Říkal jsem si. Nojo, možná tehdy, když jsme skončili u tý holky, co bydlela naproti Sklípku.
Přemejšlel jsem o tom, jak tam tehdy Robert s tou babou provozoval na gauči hru na dudy, zatímco já jsem seděl na židli, pozoroval tu symfonii, třímal v ruce zteplalýho píváka a říkal: „Noc je mladá, deme do Rokáče.“ A když na to nikdo z těch dvou nic neříkal, tak jsem si šel do kuchyně do lednice pro pivo. A když jsem se vrátil do toho pokoje, Robert tam nebyl, tak jsem se tý holky ptal, kde je Robert. Prej v Rokáči, říkala ta holka. A dodala: „Tak jsme si tu zůstali my dva. Co budeme dělat?“ „Jdeme do Rokáče,“ řek jsem a šli jsme.
„Hele vole,“ povídám Robertovi v Kufru. „Za chvíli jede vlak do Trauče.“
„Jak jsem říkal, kazišuk.“ Povídal Robert. A poslal té servírce s dudama útrpnej pohled.
„Hele, Robe. Máš v Irsku Šinéd,“ povídám.
„Kazišuk.“ Řekl Robert.
Z Robertova deníku:
Já se z toho Dana picnu. Letos z něj vylezlo, že se mnou teda do toho Trauče pojede, ale jen když mu seženu babu. Tak jsem to vzal zodpovědně a jako nějakej vožralej idiot rozlejvám hned v Kufru píváky. Přesně jak jsem čekal. Baba s hadrem přišla a valila na něj kozy. A von nic. Jako tehdy u tý baby naproti Sklípku. Rozdělal jsem mu tu babu, a když šel pro to pivo, tak jsem jí řek, že jsem „jako unavenej“ a „jako jdu do Rokáče“ a že Dan je fakt skvělej týpek a von se pak s ní za deset minut objeví v baru. No, co jsem měl dělat jinýho, než ji pak v Rokáči vošukat na hajzlu, když ji měl tak slušně rozdělanou a nedodělal ji. To jsem jí nemoh udělat!
Pokračování příště
Nejnovější komentáře