DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Jak jsem se stal literární postavou

Z původního knihkupcova blogu, ze dne 19. 5. 2005. Paní Marii Kubátové je již země lehká, tak na ni zavzpomínejme!

Vrchlabská obyvatelka, čestná občanka maloměsta, paní skoro aristokratického vyjadřování, přes pokročilý věk stále literárně činorodá spisovatelka Marie Kubátová pojala vloni nápad, že napíše knihu o ženách z hor a okolí, kterých si váží a které si podle ní zaslouží být takto literárně zvěčněny. Přišla tehdy i za mojí matkou, podle paní Kubátové zasloužilou knihkupkyní, s tím, že do knihy napíše i její medailónek. Moje máti byla nápadem samozřejmě nadšena (upřímně řečeno, kdo by nebyl) a tak podle přání paní Kubátové přišla několikrát na návštěvu, aby paní spisovatelka mohla tahle jejich setkání navěky literárně zvěčnit.

Nyní je tedy kniha na pultech. Jmenuje se Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošlivej! Tedy: kdybych svou matku, zasloužilou knihkupkyni, považoval kupříkladu já za arcibábu, to bych se se zlou potázal. Paní spisovatelce je její básnická licence prominuta.

Ta kapitola o knihkupkyni z maloměsta se jmenuje Ve službě knize: Paní z Gendorfu. Když přinesla někdy minulý rok paní Kubátová strojopis k případné korektuře, byli jsme, mírně řečeno, z výsledku poněkud rozpačití. „Vždyť přece normálně nemluvím takhle strojeně“, komentovala výsledek matka a snažila se paní Kubátové naznačit, že její slova neinterpretovala zas až tak úplně přesně, ale z úcty k čestné občance města a jejímu právu na spisovatelskou licenci se nakonec s výsledkem spokojila.

„Lásky se vytvářejí v klimatu rodiny. I v klimatu města. V naší rodině se hodně četlo. Praha dala kulisu mému dětství i dospívání. To už je výbava do života. (…) Do Vrchlabí jsem přišla jako úřednice s ekonomickou kvalifikací. Cítila jsem však stesk po tvořivé práci a přetlak vnitřní energie mne popoháněl jinam. Tak jsme s manželem přijali možnost založit knihkupectví. Byť to bylo jen ve stísněných podmínkách po bývalém mandlu. Ale i v malé kukani se může líhnout sen. (…) Knihkupec není jen prodavač zboží. Je tlumočníkem mezi knihou a zákazníkem a k tomu musí být vybaven jako psycholog, který umí číst v jazyce zákazníka a hovořit kulturou vlastního jazyka.“ Krásná slova mé matky v podání paní Kubátové. Taky bych chtěl někdy slyšet z úst zasloužilé knihkupkyně takovou krasomluvu, ale obávám se, že  bez nějakého přebásnění slov mé veskrze racionální a pragmatické matky  se kýženého výsledku nedočkám.

Tak. A jak jsem se v roli literární postavy ocitl já? Při rozhovoru zasloužilé knihkupkyně s čestnou občankou města přišla řeč i na rodinu. Z knihy Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošklivej! jsem se tedy o sobě dozvěděl: „syn spolupracuje s tiskem, což je důležité. Udržet vazby se světem psaného slova.“ (no, do obecního cancálku posílám výsledky místního knižního žebříčku, dříve jsem přidal nějakou tu recenzi, ale když jsem přitom zabrousil do kritiky místní politiky, byl jsem zcenzurován), „byli jsme dobrý tým s předpoklady pro podnik: manžel a syn ekonomové“ (s gymplem?, leda tak ekonom amatér), „syn nadto vybaven moderní technikou“ (ale naprosto bezradný, když ty computery kleknou) „a jazykovými znalostmi“ (polozapomenutá němčina a anglické číslovky), „a všichni dohromady ctitelé knihy a vyznavači jazykových kvalit mateřštiny“ (to by zhruba sedělo, jestli tedy nějaká ta prdel, která mi občas ujede, je jazykově kvalitní výraz).

Literární postava „syn“ je tedy ekonom, programátor a polyglot. Takové vlastnosti jeho zdaleka ne tak schopný předobraz samozřejmě těší. Je přece jenom samožer, a i když bere na vědomí autorčinu spisovatelskou licenci, taková prezentace jeho osoby mu samozřejmě zvedá sebevědomí. Je vlastně s takovým vykreslením své maličkosti spokojen, o tom žádná. Přemýšlí o jediném. Pokud ten rozhovor mezi čestnou občankou města a zasloužilou knihkupkyní proběhl zhruba v intencích toho, co se nakonec objevilo v knize, zajímalo by ho, která z těch dvou dam, sakra, takhle přeháněla?

Biologický hodiny prej maj jenom ženský

Z původního knihkupcova blogu ze dne 24. ledna 2007  (Takovej docela milej a srandovní a s odstupem dokonce i komickej).

Biologický hodiny prej maj jenom ženský. Hm, dnes jsem závan času z toho biologickýho ciferníku ucítil i já, což je při mém programovém odmítání čehokoliv, co  by mohlo zavánět zodpovědností, napováženou.

Událo se to tak: sedím klasicky spokojeně v Íté, čtu si noviny, nesouhlasnou vlnovkou po vzoru el presidenta si podtrhávám názory antiradaristů a při tom hýřím mumlavými slovy jako „mnichovani“, „přizdisráči“, „zasraný komouši a levičáci“ a tak podobně. Když tu najednou: přichází ségra v pokročilým stádiu těhotenství (do týdne, dvou, očekává naše rodina přírůstek, nejlépe holčičku) se švárou a synovcem. Synovec Adam chce si povídat:

„Máš lád kolu?“

„Jenom s rumem.“

„Co to je lum?“

„Takový pití, co mají rádi námořníci.“

„Ty seš námožní?“

„Ne, nejsem,“ úsměv.

„Ty ale musíš bejt námožní, když máš lád lum.“

Debata se pak stáčí k tomu, že až bude Adam velkej, tak si koupíme loď a jeho táta na tý lodi bude kapitánem a já budu přikládat do kotle.

„A koupíme plachtu?“

„Plachtu nebudeme potřebovat když budu přikládat do toho kotle, ta loď popluje bez plachty sama.“

„Jó?“

„No, popluje sama, když tam bude ten kotel a motor.“

„Jo? A tu plachtu koupíme čelvenou?“

No není to roztomilé?

A tak jsem dneska zjistil, že mi ty hodiny tikaj. Jen mám důvodnou obavu, že přestanou tikat v okamžiku, kdy si dám třetí pivo…

 

32

Z původního knihkupcova blogu:

Ze dne 2. 1. 2006

32 a pár kroků navíc je dlouhá cesta z krámu do Íté. Po dvaatřiceti minutách v práci jsem ty kroky udělal. Zbytečný sedět v krámě a čekat na těch 32 zákazníků, s jejichž přáními si v pohodě poradí 32 děleno šestnácti kolegyň a přitom ještě stihnou dvaatřicetkrát polechtat prachovkou bez deseti dvaatřicet skříní, který jsou v tom knihkupectví. Tak jsem seděl v tom baru a odesílal dvaatřicet mejlů a trvalo to dlouho, 32 kbps je pro GPRS od T Mobile rychlostí absolutně nedosažitelnou. I když jsem za těch pár hodin v baru dvaatřicet kousků nedal, tudíž jsem neviděl ani 32, ba ani jednu bílou myš, byl jsem přece jenom lehce lízlej, tak jsem uvažoval, že se dám k musulmanům, na který čeká v nebi těch 32 neposkvrněnejch panen. Pivo bez tří korun za 32, zásek do kešeně. A k tomu další prachy za nějakou masovou směs, kde bys dvaatřicet kousků masa pohledal! Dvaatřicet stránek novin nedočteno, maximálně ve 12:32 musím bejt v práci, aby mohly kolegyně na oběd.

Pak čumnutí do Toplistu, hle ve 12:55:32 32. dnešní návštěvník. Dvaatřicet nápadů na další japnej spot. Dvaatřicet pitomostí. Logický, jestli mi zrovna myslí 32 závitů z těch všech, co jich v mozku je, je to hodně. Dvaatřicetkrát čumím na mobil, jestli tam nemám náhodou nějakou zprávu, je tam jedna. Běžím k pokladně: „Osm pohledů, to je 32 korun, tedy vlastně zweiunddreissig.“ Dalších dvaatřicet minut je krám prázdnej. Nuda, ještě že se kolegyně po dvaatřiceti soustech vrátily z oběda a já zase můžu vypadnout.

Pro jistotu si tentokrát dávám malý, vzhledem k tomu, že má nadmíru, tak může mít takovejch 0,32 litru. Beru do ruky knihu, kterou zrovna čtu, Thatcherová tam na stránce 32 píše: „Když v roce 1932 vrcholil nejhorší hladomor v dějinách Ruska, biolog Julian Huxley  při návštěvě Sovětského svazu shledal, že „celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii““. Myslím si, že ten Huxley bude asi patřit mezi dvaatřicet nejhorších biologů světa. Z těch prvních dvaatřiceti stránek knihy Umění vládnout mě zaujalo těchto 32 slov: „Česká republika je jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí (Četl jsem dvaatřicetkrát, fakt si to Margaret v roce 2002 myslela!). Vděčí za to především téměř vizionářské hospodářské politice svého bývalého ministerského předsedy, mého starého přítele a oddaného hayekovce Václava Klause (ač si to třeba 32 ze sta ekonomů nemyslí, pozn. aut.). Sám by však takového…“ a následuje minimálně dalších 32 vět, majících souvislost s Českou republikou. Mimo jiné i pro tuto Margaretinu větu patří tahle kniha mezi 32 mých nejoblíbenějších: „Ostatně stojí za to připomenout, že před druhou světovou válkou mělo Československo stejný příjem na hlavu jako Francie.“ Prd bylo tehdy žabožroutům platný, že už v roce 732 porazili Frankové Araby v bitvě u Potiers, zatímco u nás Sámova říše už nebyla a Velkomoravská ještě ne, ovšem, teď je prd platný nám, že aktuálně budeme mít stejnej příjem na hlavu jako Francouzi tak v roce 2032.

Druhýho ledna před pár lety jsem slavil tak, že jsem přidáním trochy koly udělal z litrovky poctivýho rumu 32 procentní likér. Dvaatřiceti třepy rukou jsem ten mixdrink řádně promíchal. Taková klendra tehdá byla, že bych na sebe klidně hodil 32 kusů různejch hadrů, kdyby se na mně vešly. Po dvaatřiceti metrech jsem potkal prvního neznámýho. A pak, když odečtu toho prvního, 32 dalších. Dvaatřicet loků s dvaatřiceti náhodnými kolemjdoucími, který jsem po cestě do města potkal. Přišlo mi to jako jeden z dvaatřiceti nejoriginálnějších způsobů oslavy. Dnes si myslím, že slavím moje 32. narozeniny těmito dvaatřiceti větami ještě dvaatřicetkrát originálněji…