Inu, vzhledem k tomu, že něco píšu, tak je snad zřejmé, že mám natankováno.

Konkrétně štyry krákory ve Sklípku.

Řekli jsme si s Přémou, že je třeba zajít alespoň jednou do Sklípku, než bude od května zakázaný kouření i v těch nejzkouřenějších putykách. Protože v tom květnu, až budou zakázaný ty cíga, bude ten Sklípek úplně jiná hospoda, než jakou ji těch více než dvacet let pamatujeme. A to ještě pamatujeme málo. Tak kupříkladu můj tatík pamatuje časy, kdy se tahle vyhlášená nálevna nacházela ve vedlejším domě a do lokálu se scházelo po několika schodech pod úroveň vozovky. A vzhledem k těm přírodním zákonům, jak se ty těžší plyny drží při zemi, a cigaretovej kouř je rozhodně těžší plyn než směs vzduchu a smogu, která se tehdy v těch sedmdesátých letech nacházela tam venku, tak příchod do toho lehce podzemního Sklípku se podobal tomu rozhraní mezi mraky a nadmračným sluncem, jak to zmáme z hor, když je zrovna inverze. Přicházející pijan se zkrátka s každým schodem víc a víc ponořoval do cigaretovýho mraku a zcela zřeteně rozeznal, kdy opouští tu směs vzduchu a smogu a kdy vchází do té vrstvy pod inverzí.

My si tohle samozřejmě nepamatujeme, protože dávno předtím, než jsme poprvé vešli do Sklípku, byl tento přemístěn do vedlejšího domu, který je s vozovkou v jedné rovině. I tak jsme ale zcela zřetelně poznali to rozhraní, které začínalo hned za dveřmi. To byl vzduch, vzduch, dveře, mrak. A dnes jsme si řekli, že ještě předtím, než budou ty mraky zakázány, tak by to chtělo to rozhraní ještě jednou zažít. Mno, nebylo to ono. Dnešní ne zas až tak zaplněná hospoda v kombinaci s výkonným odsáváním mraků, které v hospodě v minulých letech zbudovali, způsobily to, že ten inverzní přechod nebyl zas až tak znatelný.

Nicméně, alespoň jsme zavzpomínali. Já jsem si připomněl dvě vzpomínky ze Sklípku. Jednou, když jsem byl na gymplu, chodili jsme se spolužákama hrát do Sklípku desetníkovej mariáš. A já jsem prohrál všechny prachy, a vzhledem k tomu, že jsem v desetníkovým mariáši prohrál dvacku, je zřejmý, že mi tehdy rozhodně nešly karty. Kibicoval nám tam náš tehdejší třídní, kterýmu se zželelo, že jsem prohrál celý kapesný a dal mi bůra. Respektive byla to půjčka na oplátku. Řek mi: „Hele, jestli nepropadneš v pololetí z matiky, tak mi těch pět korun nemusíš vracet.“ Za tři měsíce jsem klepal na dveře jeho kabinetu, převaloval v dlani tu pětikorunu, a když otevřel, tak jsem mu ji vracel. „Počkej, co to, jak to,“ říkal mi. A já, že mu vracím tu půjčku, jak mi ji za jistých podmínek před časem v tom Sklípku poskytnul. „No jo, no jo,“ říkal. „Tak na to už jsem zapomněl, ale jseš formát.“ Byl jsem formát ohledně pamatováka o konverzaci v podroušeném stavu tři měsíce zpět, ale nebyl jsem formát ohledně derivací. Každej je holt formát v něčem jiným.

A pak jsem zavzpomínal na to, jak jsem ve Sklípku seděl s Lukášem, hospoda tak nějak běžně hučela, najednou se rozhučela více, než je obvyklé, dvě partičky se dostaly do jakéhosi sporu, pak chvíli lítaly půllitry a židle a převrhovaly se stoly, členům partiček se tvořily monokly a jednomu se dokonce spustila krev z nosu. A mě fascinoval ten vrchní. Stoupl si k baru, tu bitku nezúčastněně pozoroval, jakmile partičkám došly síly, tak jejich členy zkasíroval, vypakoval z hospody, postavil stoly, narovnal židle, posbíral střepy, vytřel rozlité pivo a za pět minut jakoby se ve Sklípku nic nestalo. Mě fascinoval ten stoicismus vrchního, stejně jako to, že podobné situace zřejmě řeší denně a tudíž má již zažitý postup, jak to všechno vyřešit bez toho, aby k té bitce musel tahat policajty nebo tak něco.

A Přéma zavzpomínal, jak profesor Cupák (žije on vůbec ještě?) při zkoušení z chemie, když si nebyl jist, zda mu má za jeho výkon před tabulí přidělit dvojku nebo trojku, řekl: „Takže doplňující otázka. Kolik stojí pivo ve Sklípku?“ Přéma zadrmolil: „Já nevím, šest osmdesát, nebo snad sedm dvacet?“ Profesor Cupák: „Sedum korun, to je v toleranci, takže za dvě, příště to budeš vědět přesně, jasný?“ „Jasný.“

Když jsme šli domů, tak jsme si řekli, že změníme lokál. Sice to znamená zpáteční cestu přes celý město, narozdíl od tříminutového přesunu od Učíků, ale úspora je zřejmá. U Učíků mají plzeň za čtyři pětky nebo možná i víc.

A kolik že stojí dneska krákora ve Sklípku?

Kdyby Přéma dostal dneska od profesora Cupáka doplňující otázku, tak řekne bez zaváhání: „Osmnáct“ a měl by to za dvě.

Ano. Takže jsem skousnul v Partyzánoj tři kousky, tedy jsem naladěn k psaní. Ještěže (alespoň předpokládám) drtivá většina lidí, co chtěj někam něco napsat, nefunguje na to samý palivo jako já, pak by se totiž ve všech těch knihách, co jich v knihkupectví máme, stejně jako v novinách a časácích široko daleko, vyskytovaly jenom opilecký kecy.

Tak tedy kecejme. Minulej tejden se u nás v obchodě spustilo naostro éétéčko a k mýmu velkýmu zklamání se to obešlo bez velkejch komplikací. Jak já jsem se těšil na to, že celá ta šaškárna pod náporem účtenek klekne. Leč byly to plané naděje. Sice se nám vyskytly drobné potíže na eshopu (platby z Heureka košíku se nám nějak nechtěly evidovat), ale jinak ty naše účtenky na čtyři koruny za pohledy s Krakonošem lítají na minfin jako splašené střely. Tedy, zrovna dnes se nám pokladna asi na pět minut sekla, fronta narostla na tři kusy zákazníků, ale i tak celá fronta úkorně a trpělivě počkala na restart přístroje a ani nekafrala. Sakra, ani ti zákazníci, co je takhle zdržujeme, nekafrají, takže už asi nastalo všeobecné smíření.

V neděli, jako skoro každou první neděli v měsíci, jsem si obul pohory a vyšel Kamenkou na Strážné, abych si dopřál duchovní potravy. O prvních nedělích v měsíci totiž tam na kopec vystoupá kromě mě i vrchlabskej evangelickej farář, aby tam sloužil bohoslužbu. Já ten kostel na Strážném miluju. Je to krásná čistá secesní stavba se střídmým a přesto romatickým interiérem a ačkoliv já sám kromě těchto prvních nedělí v měsíci bohoslužby nevyhledávám, tak to, že se tenhle kostelík na dvě hodiny za měsíc otevře a mohu vstoupit, mi stojí za to, ten kopec s jazykem na vestě vyjít. Ano, mohl bych jet třeba i autem, ale to by nebylo ono. Ta pouť k tomu patří. A tak putuji. Jaro už je ve vzduchu. I tam, nahoře na Strážném, už není sněhová pokrývka souvislá, takže je zřejmé, že jaro tady bude coby dup.

Farář tentokrát hodně mluvil o odpuštění, a tak jsem si po té bohoslužbě řekl, že odpustím i tomu Babišovi, jak nás živnostníky furt buzeruje. Šlo to těžko. A moc dlouho mi to nevydrželo, dneska, jak se nám zasekla ta kasa, tak už jsem ho zase proklínal. Mno… Potěšil mě ale správce kostela, který mě pozval k výstupu na kostelní věž, a ačkoliv není příliš vysoká, stejně mě ten drobný nadhled, kdy jsem byl blíže Bohu, povznesl. Až tak, že jsem se dopustil fopa a ačkoliv nekřtěnec, jsem se sápal po těle a krvi Kristově, naštěstí farář osvědčil duchapřítomnost, a ač jsem mu ten chléb téměř ukradl z ruky, stihl ho včas schovat.

Opoledne jsem jel do Prahy na koncert The Australian Pink Floyd Show, což je kapela, která hraje Flojdy. Jako jó, je trapný chodit na koncerty revivalů, notabene za tisícovku, ale když ti Flojdi nějak nikde nahrajou, tak co člověku zbejvá. V první polovině koncertu odehráli vcelku celou desku Dark Side Of The Moon a já z toho měl takovej pocit… No, trochu sterilní mi to přišlo. Muzikanti bezpochyby výteční, tu desku odehráli téměř přesně do poslední noty (jen zpěvačky trochu haprovaly v tom dlouhém sólu v písničce The Great Gig in the Sky, a to na to byly tři a v tom dlouhém sólu se střídaly), ale nic naplat, moc emocí v tom nebylo. Po přestávce přišel na řadu mix skladeb z různých období Flojdů včetně několika songů z alb z osmdesátých a devadesátých let po odchodu Rogera Waterse a jak to tak člověk slyšel v řadě po sobě, tak si musel připustit, že tyhle desky už nejsou to ono. V těch dynamičtějších skladbách, hlavně z desky The Wall, se přece jenom nějaké ty emoce dostavily, precizní výkon muzikantů i zpěváků (s hlasy vskutku více než podobnými hlasům Gilmoura a Waterse) pokračoval, takže jsem nakonec odcházel docela spokojen. Leč pocit, že člověk zkonzumoval sice povedenou a důstojnou, ale přece jenom náhražku, ten zůstal.

Už několik dní čtu Rok kohouta od Terezy Boučkový, je to dobrý čtení. Asi nic pro rodiče, kterejm zvlčely děti, protože zvlčené děti jsou ústředními hrdiny této knihy (a i dalších autorčiných knih), ale já nezaujatě oceňuju úspornej styl autorky, která líčí všechny ty rodinné trable příjemně úsečně (zrovna rodinné trable je dle mého lépe popisovat úsečně, kdyby byly popisovány rozvláčně, tak by do textu zajisté pronikly emoce ve větší míře, než bych byl schopen skousnout). Je v tom nadhled i zuřivost, láska i rezignace, naděje v lepší příští i odevzdanost. A hlavně upřímnost. Žádné lakování na růžovo.

Tak. Konec opileckejch keců, který mi nakonec zas tak opilecký nepřijdou, protože jsem trochu vystřízlivěl.

Takže naše knihkupectví je už EET ready, zatím nás to stálo nějakou tu drobnou tržbu kvůli zavření obchodu na dvě hodiny, když nám naši ajťáci apgrejdovali kasy. Fakturu za to zatím očekáváme, takže další náklady jsou zatím v mlze, i když podle předběžnýho ceníku to odhaduju asi tak na tři tácy za apgrejd, roční poplatek patnáct stovek za to, aby mohli ti ajťáci zaangažovat člověka, kterej bude dnem a nocí na drátě, protože prostě není prdel zavřít krám, když se něco posere a čekat x dní na to, než člověk přijde na řadu, pak tady máme zřejmě novou pokladní tiskárnu, protože ta stávající dýchavičná tiskne účtenku půl minuty i bez těch dalších x řádků těch kódů, to bude tak pět litrů, k tomu zákaznický displej a samozřejmě taky nějaká ta práce na všem tom přenastavování. Převorání eshopu ještě přijde na řadu, ajťáci doufají, že to do čtrnácti dní dají a o ceně zatím nehovoří, ale zadarmo to zajisté nebude. Pak samozřejmě vytisknout tu cedulku:

„Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.“

A k cedulce ještě další cedulku:

„Překlad výše uvedené informace do lidštiny: Vážení zákazníci, kvůli státní libovůli Vám musíme tisknout cedulku, kterou jsme Vám tak jako tak doposud tiskli. Kvůli tomu, že má být dvojnásobně dlouhá, budou pokáceny další tři stromy. Vaše nákupy navíc bude šmírovat stát, zařízení k tomu, aby tomu tak bylo, nás stálo pár tisíc korun, proto se prosím nedivte, pokud zjistíte, že je Váš nákup o něco dražší, než dříve. Prosíme, vyčkejte u pokladny o minutu déle, ono to spojení se státním systémem nějaký čas trvá a i kdyby netrvalo, tak se Vaše účtenka bude tisknout dvakrát tak dlouho než dříve.“

Když ten náš ajťák dokončil ten apgrejd, tak se ptal: „A od jakýho data mám nastavit to odesílání účtenek?“

Odpověděl jsem: „Tak, platí to od prvního března, tak asi od prvního března.“

On: „No, kdybyste to třeba chtěli otestovat už dřív.“

Já: „Jakože to nemáte vychytaný, takže by bylo zapotřebí to testovat?“

On: „No, otestovaný to je, ale přece jenom, pro jistotu…“

Já: „Nevím, proč bych se měl nechat šmírovat dřív, než to bude nutný. Takže očekávám, že prvního budete od rána na drátě a kdyby to snad nemělo fungovat, tak to dáte vcukuletu do cajku.“

On: „No tak jo.“

Tak jo. Bude to možná drama, toho prvního března. Vzhledem k tomu, že ten náš pokladní systém je vyvinut speciálně pro knihkupce a žádný z knihkupců se nehodlá stát pokusným králíkem a nechat se šmírovat dřív, než to bude nutné, tak není nikdo, kdo by to prubnul před tím magickým datem. Při vší úctě k našim ajťákům… Může to bejt slušnej průser. Ten jejich systém využívá většina knihkupců, tak doufejme, že bude kde si prvního března koupit knihu.

Jak jsme tak u nás v knihkupectví promejšleli firemní směrnice ohledně EET, vymysleli jsme toto. Zaměstnancům bude do pracovní smlouvy vepsán bod, že nevydání účtenky rovná se hrubé porušení pracovní kázně. Poněvadž a protože zaměstnanec odpovídá za škodu vůči zaměstnavateli do výše dvou platů a pokuty za nevydání účtenky můžou být i vyšší, tak musí být jasné, že nevydání účtenky  je horší zločin, než kdyby v pracovní době chlastali. Dále jsme sjednali zaměstnancům pojištění odpovědnosti. To se sice vztahuje na nikoliv úmyslné akty, ale i neúmyslný akt se může stát. Jsme snad zbytečně paranoidní a opatrní, nebo jsou to rozumná opatření?

Přemejšlel jsem o tom, zda budou živnostníci alespoň trochu kolegiální. Když někde bude řádit EET kontrola, bude ji živnostník aspoň trochu zdržovat, aby nemohla škodit jinde? Dá třeba někam na facebook info, že kontrola řádí, aby byli kolegové v okolí informováni? Zavolá kolegům obchodníkům a hospodským v okolí a řekne: „Liška v kurníku, jestli mi rozumíš.“ Budou živnostníci alespoň takto pasivně rezistentní, když už jinak nejsou schopni se tomu státnímu šmíráctví vzepřít nějakou stávkou či demonstrací, která by stála za to? Nebo to bude o koze, která chcípla mě, tak ať chcípne i sousedovi ve vedlejším obchodě? Sám jsem zvědav, zda bude probíhat taková ta pasivní rezistence, kterou jako národ docela umíme či zda to bude jako s tou sousedovou kozou, kterou taky umíme. Dvě tváře národa mají nyní možnost se naplno projevit. Hořím zvědavostí, která vyhraje.

Musím si to sem napsat. Abych si to zapamatoval. A aby to všichni věděli a mohli mi to kdyžtak příští rok připomenout. Až budou příští rok, vlastně každý další rok, dávat výrobci kalendářů kalendáře do novoročního výprodeje, tak ať mě ani nenapadne to nějak promovat newsletterem či jakýmkoliv dalším marketingem na eshopu. Jako jó, vysmrkli jsme všechny ty kalendáře během dvou dnů. Ale balit deset různě velkejch nástěnnejch kalendářů do nějakejch úhlednejch balíčků, z kterejch je pak marže padesát korun, kterou schlamstnou dvě bedny po dvaceti korunách a celá role fólie, a to krát padesát… Se fakt nevyplatí.

Dneska jsem zaznamenal, že v říjnu bude mít v Outůaréně koncert Nick Cave. Bezva, vánoční dárky vyřídíme už v říjnu, meldoval jsem již rodině, že lístek na tuto akci bude dárkem nadmíru hodnotným. Protože, ač jsem na koncertě Nicka Cavea byl už dvakrát, ani jedna z akcí mě zcela neuspokojila, a tak si říkám, do třetice všeho dobrýho. Ne že by za to moje neuspokojení mohl Nick Cave. Poněvadž oba ty koncerty byly skvělý. Ale i tak jsem si je neužil. Jednou to bylo v Pakulu a já jsem se tam v tý luxusní sedačce, kde sedávali komoušský papaláši na svejch sjezdech necejtil komfortně. Podruhý to bylo v Lucerně, a ačkoliv byl ten koncert prej skvělej, tak to nemůžu potvrdit, protože jsem se tam tehdy zfernetoval takovým způsobem, že jsem byl rád, že jsem nehodil kačenu na tu dřevěnou podlahu. Ale jinak to bylo skvělý.

Posledních pět dní jsem strávil tak, že jakmile to bylo možné, mazal jsem do stopy na běžky. A bylo to boží. Takovej ten pocit, jak to každej den jde líp a líp, jak člověk míň padá a míň se ve stopě trápí, zato technika jízdy se stále zlepšuje a rovinka, která si ještě včera žádala tři přestávky na vydýchání, si dnes žádá přestávky jen dvě, a kopec, kterej člověk předevčírem natřikrát zvládal za půl hodiny, dnes vybruslí za deset minut, je k nezaplacení. Fakt, tenhle pocit, kdy člověk vidí, jak se každým dnem zlepšuje, je opojnej.

A proto asi bylo třeba, abych se dnes na sport vysral a šel na čtyři kousky do hospy. Aby mi to zlepšování nepřišlo samozřejmý, protože je mi jasný, že zejtra, po dni bez tréninku, se vrátím zase zpátky na začátek a budu do kopce supět. Aspoň se budu zase moci zlepšovat, protože včera jsem si už myslel, že se zlepšit už nepůjde. Takže nová motivace.

Dneska byl internet plnej vtípků na téma #sorryjako, a byť ty vtípky byly vtipný, tak to, že mimo tu fejsbůkovou bublinu je svět plnej koblihářů, který by pověsili Naďovou za nezdaněný kabelky na kandelábr, zato Bába s jeho nezdaněnými desítkami melounů jim nejen že nevadí a dokonce jim ani není putna, naopak, je stále hoden obdivu, vůbec vtipný není.

Ale jo, díky tomu, že mám tu pauzu v běžkování a naopak jsem otupil jsou mysl těma pívákama, takže můžu vesele kouřit, tak můžu i blogovat. Takže ta pauza je k něčemu dobrá. Můžu zahalen v dýmu blogovat a neomezovat se ve svým vyjádření, protože jsem trochu našrot.

V hospě jsem si vzpomněl na to, jak jsem už dvakrát téměř zhynul a obě ta téměř zhynutí měla téměř stejnej scénář. Poprvé: zhulil jsem se v zimě na koncertu kapely Klokoňo ve Štěpanicích a jako obvykle, když se náhodou zhulím, mám nutkavou potřebu být sám a tak nějak sám se sebou si to svoje zhulení probrat. Tehdy jsem si to svoje zhulení probíral v závěji v Hrabačově a jenom díky tomu, že šel za půl hoďky kolem kámoš Vašek a přemluvil mě, že lépe se to zhulení probírá v chůzi, jsem dost promrzlej z tý závěje vstal a nezmrz. Podruhý to bylo jako přes kopírák na Strážným, kde jsem se asi zhulil míň, protože jsem se ze závěje zvedl sám a zmrzlej na kost se dopotácel do hospody, kde jsem další dvě hodiny rozmrzal u kamen. Poučení: nehulit v zimě. To vám radím, fakt.

Posledních pár dní sjíždím sitkom Jak jsem poznal vaši matku, pěkně díl po díle, na nějakejch pirátskejch stránkách. Myslím, že každá generace má nějakej ten generační sitkom. Já, vzhledem k tomu, že jsem pamětník, jsem takhle generačně zvládnul jak Beverly Hills 90210, tak Přátele, přesto za ten svůj generační sitkom považuju právě Jak jsem poznal vaši matku. Tam se totiž slušně chlastá a kámen s cihlou šuká, oproti tomu je to Béháčko a Přátelé taková dost krotká zábava pro mládež. Pakliže sitkom pro tuhle aktuální generaci je Teorie velkého třesku, tak si myslím,  že  se obloukem vrací zpět do docela krotkých časů. Ne že bych nebyl fanoušek TBBT, je to fakt vtipný, ale ten návrat ke krotkosti devadesátých let je tam podle mě zřetelnej. Tímhle novým shlédnutím HIMYM o to víc oceňuju, jak je tenhle seriál skvělej tím, že vlastně od pilotního dílu ví, kam má směřovat. Ne že by sedmá či osmá řada už trošku nevařila z vody, ale i tak se jednoznačně ví, že příběh skončí ve chvíli, kdy Ted tu svou vysněnou manželku najde a tím to prostě skoro skončí. Ačkoliv si pamatuju, že z toho katarzního posledního dílu jsem byl tehdy, při prvním shlédnutí, šokovanej, dnes oceňuju, že celej seriál vlastně naprosto logicky k tomu katarznímu dílu směřoval a scénáristy naštěstí nenapadlo ten příběh prodlužovat a spekulovat, co by se asi mohlo dít pak.

Máte-li možnost, pusťe si desku Vana Morrisona Irish Heartbeat. Tuhle nahrávku pořídil ten irskej bard v roce 1988 ve spolupráci s kapelou The Chieftains a je to esence toho zádumčivě veselýho irskýho folklóru. Včechny ty housličky a flétničky a jakési cimbály a zvučné hlasy. Pěkně se to ve stopě poslouchá.

Dnes slušně opivněn, hurá, můžu se pustit do blogování, protože je mi aktuálně úplně buřt, že si z tý mý tajný skrýše vytáhnu cígo a zhřeším.

Tyhlety potáhnutí, po nějaký době, kdy jsem necigároval, jsou takový divný. Vůbec mi to nechutná, ale o to labužničtěji si to vychutnávám. Nevím, co to z hlediska psychologie znamená a je mi to jedno.

Od tý doby, kdy jsem kvůli tomu Pavlovovýmu reflexu zjistil, že k psaní blogu potřebuju kouřit, přestal dočasně blogovat, se stalo pár věcí. Pohostil jsem v garsonce mandlemi a křupkami faráře, kterej na ten náš mejdan přinesl pivo značky Nachmelená opice a byl to dobrej mejdan. Pivo značky Nachmelená opice bylo skvělý, zejména IPA této značky byla vynikající. Farář, ještě předtím, než se stal farářem, býval depešákem, takže jsme mohli společně probrat, co znamenalo být depešákem v devadesátých letech na Moravě (farář) a v Krkonoších (já), přičemž jsem musel uznat, že na Moravě to asi bylo těžší, protože tam bylo víc skinheadů. Takže farář byl v situacích, kdy byl v ohrožení, že mu skinheadi dají na budku, častěji, na druhou stranu ale díky tomu, že už tehdy měl sklony k tomu farářství, dařilo se mu kritické situace se skinheady řešit promluvami do duší skinheadů úspěšněji než mně, takže od nich na budku nedostal, zato já ano.

Pak tedy přišel víkend, kdy jsem se potácel v jakési depresi, takže jsem vyjma nákupu v Kaufu nevytáhl paty z domu. Byl jsem překvapen, že takový triviální obchodní artikl, jako jsou tkaničky do bot (kterážto tkanička se mi v sobotu přetrhla), není v dostání ani v Kaufu, ani v Kiku, ani v tom obchodě s levným zbožím u Kaufu. Ts, ts. Spoďáry a ponožky tam maj a tkaničky ne?

Zbytek soboty jsem strávil vařením vepřa knedla zela podle Vaňka, to vepřo knedlo zelo bylo snad nejlepším knedlem zelem vepřem, který jsem kdy jedl, maminka i babička prominou, na Vaňka a na důsledné dodržování jeho receptu nemají. Fakt se mi to povedlo. Zelí bylo lahodné (ač jsem se tedy sám podivil tomu, že dle Vaňka do něj patří tolik cukru, co nezkonzumuju za celej tejden), masiko bylo šťavnaté, a ten sosík… Mňam, mňam. To dlouhé vaření a pečení, kterým jsem strávil pět hodin, rozhodně stálo za to.

Z té víkendové depky jsem se jakž takž dostal ve středu, kdy jsem si řekl, že musím udělat něco se svou kondicí a rozhodl jsem se, že si koupím nové běžky. Vlastním běžky dvoumetrové, a to, že mě v posledních letech běžkování moc nebavilo, jsem přičítal té jejich délce. Jakmile jsem s nimi vystoupil ze stopy a zkoušel skejtovat, tak se mi dřív nebo později zadařilo zamotat si hůlky do těch dlouhých lyží a následně hodit držku. Myslel jsem si, že problém bude vyřešen, jakmile si pořídím kratší lyže specializované na bruslení a pak to půjde samo. Hovno, přátelé. Dneska jsem s novými kratšími lyžemi nastoupil na okruh, s velikým nadšením, a… Po dvaceti metrech na trati… Hodil držku. Ale už jsem zjistil proč. Mám krátký hůlky! Takže zejtra si ještě koupím adekvátní hůlky a půjde to samo. Tedy aspoň to si myslím. Ale myslím, že i s adekvátními hůlkami… Hodím držku. Ale nepředbíhejme. To zjistím až zítra.

Jak jsem měl ten mejdan s tím farářem, tak mě to připomnělo, že bych po nějaké době mohl nahlédnout do Bible a nalezl jsem tam: Matouš 7:8. „Neboť každý, kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno“. Tak jsem se pomodlil, a sdělil Bohu, že hledám poctivou křesťanku, mohla by být i trošku rošťanda, ale rozhodně poctivá, a On mi dnes na běžkařské trati nadělil do cesty rošťandu, která ovšem poctivě ctí nekřesťanského milence. Jako jó, nikdo není dokonalej, ale On by měl bejt, ne? Takže to beru tak, že snaha byla, ale propříště bych tedy preferoval snad i méně poctivou rošťandu, u které bych mohl tlouci. Takže ještě jednou, plís.

Mno. Včera jsem si do deníčku nenapsal nic. Ne že by nebylo co. Ale.

Prostě Pavlovův reflex. Vždycky, když jsem znovu a znovu oživoval ten můj blog, tak mě ten reflex doběhl. Zasvítí světýlko „napište nový příspěvek“ a tím pádem musí zasvítit i cigáro v mý ruce. A vzhledem k tomu, že jsem přestal kouřit, tak mě ten reflex trochu obtěžuje. Takže za první dva problogované večery jsem dohulil zbytek krabky, kterou jsem měl doma schovanou z dob, kdy jsem báňal, schovával jsem ji pro případnou kouřící návštěvu, a třetí den jsem si dokonce koupil další dvacku. Ten reflex jsem měl dřív spojenej nejenom s psaním, ale s pitím piva, konzumováním kafe, dojedením oběda, všechny tyhle světýlka s nápisem „dej si cígo“ jsem úspěšně pozhasínal, ale to blogovací světýlko tam pořád je.

Takže včera, aby se mi zase nerozsvítilo, tak jsem místo psaní četl. Vlastně nevím ani co, ale reflex jsem při tom neměl.

Přestával jsem kouřit už x krát, takže vím, že disciplínu na sváteční kouření nemám, takže bych jako obvykle, kdybych si povolil žváro k blogování, za pár dní hulil zase dvacku denně. Tak to zkouším bez toho.

Ale nejde mi to. Čumím do tý obrazovky, okusuju si nehty a v hlavě mám duto.

Mno, takže to asi zase zabalíme, ne?

Ráno, když vycházím z baráku, tak obvykle mrknu směrem k zastávce autobusu. Když vidím, že tam stojí lidi, tudíž autobus ještě nejel, tak zapřemýšlím, jestli se mi chce zamíchat se do davu na zastávce či zda ty dva kiláky do práce dojdu, a když vidím, že tam nikdo nestojí, tedy bus už zjevně odjel, tak si řeknu: „Chm,“ a ty dva kiláky dojdu bez toho, abych musel řešit to dilema. Dneska jsem lidi na zastávce viděl a pěšky se mi nechtělo, takže dav.

U nás na maloměstě je milé, že lidé v emhádéčku komunikují, poněvadž se víceméně znají. Jakej to rozdíl oproti emhádéčkům ve velkoměstech, kde si každej čumí do toho svýho telefonu, případně se vlní v rytmu reggae či hází hlavou v rytmu metalu, to podle vkusu osluchátkovaného jedince. Absurdní, jak se i v natřískaným busu každej zavře do tý svý bubliny. No, já mám taky sklony se do bubliny zavřít, ale dnes jsem poslouchal nikoliv metal, ale lidi v buse.

Samozřejmě, tématem číslo jedna je sníh. A tak si člověk vyslechne, kolik tun sněhu někdo vyházel ze dvorku a kdo sebou seknul na chodníku.

Bylo to asi takhle.

Mladík, ten, co házel, v srdečném rozhovoru s paní věku vyššího, ale ne vysokého, co spadla.

Mladík: „To je sněhu, co?“

Paní: „No, to mi povídejte.“

Mladík: „Tolik ho teda už dlouho nebylo. Vy musíte být pamětnice, kdy naposled byla taková zima? V padesátých letech?“

Paní, trochu nakvašeně: „Tak zase taková pamětnice nejsem!“

Oou. Jak lehce a nevinně se člověk může stát netaktním.

Město si postavilo fotbalovej stadión, tak usoudilo, že by bylo dobré, aby tam zajížděl autobus. Tenhle tam zajížděl. Ta zastávka Vrchlabí, fotbalový stadion, je trochu absurdní. Autobus sjede pět minut od náměstí na výpadovku, dvě minuty jede ke stadiónu, tam se na kruháku otočí a další dvě minuty se vrací na původní cestu. Obvykle tam nikdo nenastoupí ani nevystoupí, zato pasažéři dostanou zdarma vyhlídkovou jízdu tou samou cestou tam i zpátky a zaplatí za to zmarněnými pěti minutami svého času. To je jakoby vlak z Prahy do Brna jel přes Pardubice a skoro i přes Olomouc. Oh, wait. Ten vlak vlastně takhle jede. Takže u nás zas tak originální nejsme.

Já jsem se domníval, že když byl ten celej dlouhej víkend, kdy úderem sobotní dvanácté hodiny se město takřka vylidní a nastává ten nejlepší čas vyklidit město od těch sněhových hromad a bariér, že zodpovědní funkcionáři využijí situace, naženou v sobotu v jednu do města pluhy a bagry, aby v pondělí bylo uklizeno, ale ne. Bagry a pluhy byly do města nahnány v pondělí v osm, takže ke zmarněným pěti minutám času přibyly další, jak se autobus proplétal mezi těmi stroji. Mě vždycky tenhle veřejnoprávní přístup pobaví. Je to jako kdybychom my, soukromníci, před Vánoci, kdy je nejvíc práce, a samozřejmě i kšeftu, rozdali zaměstancům místo přesčasů dovolenou a zavedli přestávku na oběd, protože máme hlad. Ale to my ne. My mažeme do práce i v neděli a po večerech doděláváme papíry, které se přes den nestihly. Jsme asi nějací divní.

A tím bych snad měl skončit, protože to byl poslední okamžik dne, kdy jsem se cítil být pobaven. Pak už nastalo jenom potvrzení takového toho nějakého tušení, že nejvíce času je člověk nucen věnovat zákazníkům, z kterých toho nejméně kápne. Sáhodlouhý mail od zákazníka, který si dvakrát nepřevzal zásilku s různými skeny stránek pošty a našich, kterými dokazoval, že těmi, kdo mu zkazil Vánoce a nedodal knížku jsme my a pošta, za kterou beztak můžeme my. Já když si vzpomenu, co s tou konkrétní objednávkou bylo za telefonování a šturmování, aby se ta vrácená zásilka znovu poslala… Abyste věděli, tak jako odesílatel nemáte žádnou možnost změnit chybné údaje (zákazník uvedl chybné jméno, což samozřejmě není ochoten přiznat). Takže zásilka se válí na poště, adresátovi, který se jmenuje ve skutečnosti Novák a při zadávání údajů do eshopu ze sebe udělal omylem Novotného, ji pošta nevydá. Můžete tam volat, můžete zaangažovat obchodní zástupkyni pošty, ne a ne, jako odesílatel to už nemůžete změnit. Takže se tam balík týden válí, pak se vrátí zpět, pošlete ho znovu a zákazník si ho znovu nevyzvedne, protože uvedl i chybný email a nepřišla mu tedy zpráva, že má zásilku na poště (což opět nepřizná). No, a pak se dožaduje okamžitého vrácení platby. Vysvětlit mu, že nelze vrátit platbu na účet, když platil kartou a vy máte s platební bránou smlouvu, že platby, které jsme přijali přes platební bránu, se smějí vracet zase pouze přes platební bránu, je nemožné. A to, že se platba zdrží, protože platební brána nám tu platbu už poslala na účet a abychom mu mohli platbu vrátit, tak se na platební bráně musí shromáždit nějaké platby od jiných zákazníků, protože nelze jít na účtu platební brány do mínusu, je ještě nemožnější. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si přes platební bránu koupil sám od sebe knihu, abych tam měl ten kredit a mohl tu jeho platbu vrátit a nemít s ním už nic společnýho. To je martýrium, co? A tímhle se člověk zabývá půl dne.

Nonic. Jsem chytřejší. Pro příště. Neřešit, nepřepínat, když se zásilka vrátí, tak hned poslat platbu zákazníkovi zpět, pokud nebudou na našem účtu u platební brány peníze, tak okamžitě sám od sebe něco koupit a nazdar.

Tak snad aspoň vy jste se pobavili, když já ne.

Jako to s tím sněhem by snad už fakt stačilo. Je to sice hezký, jak neustálej příval sněhu zapadává ty psí chcanky, který jsou u nás ve městě na každým rohu, ale… Ne, vážně, přes rok, dokud v zimě nenapadne, v našem případě po třech letech, kdy byly zimy víceméně bez sněhu, si toho člověk skoro nevšimne. Jo, sem tam nějaký hovno od dogy a hovínko od čivavy, ale dá se říct, že majitelé hafanů v našem městě se už ta hovna víceméně naučili sbírat. Ale jak napadne sníh… Bože, to je eklhaftní, jak pak je na každým metru do sněhu vychcanej tu žlutej, tu oranžovej koláč. Za ty dvě zimy bez sněhu jsem tomuto jevu unikl, ale teď se uniknout nedá. Nechutný, nechutný, nechutný. No, budiž. Beru těch dnešních dalších deset čísel nově napadanýho sněhu na milost, ale to jen proto, že už jsem rezignoval na to, že bych měl jakkoliv použít vůz. Už dvakrát jsem ho hodinu vykopával ze závěje a kašlu na to. Běžnej nákup odnesu v tašce a piv mám od Vánoc ještě plnou lednici (ještěže v naší rodině všichni všechno co potřebujeme, víceméně máme, takže dary se pak omezují na doplňování zásob piva, vína, destilátů a uheráků), takže na třetí vykopávání auta ze sněhu seru.

Ony vůbec takto na sníh bohaté zimy přinášejí u nás na sídlišti zajímavý jev. Poněvadž město na uklízení sněhu víceméně sere, kromě vypluhování silnic a někdy i chodníků, tak se o svoje parkovací místo musí postarat každej sám. To by bylo normální, i majitelé rodinných baráků se musejí o svoje parkovací místo na dvorku postarat sami, ale oni mají plot a bránu a ani se nedá čekat, že by jim někdo zatoužil zaparkovat auto za tou jejich branou, ale u nás na sídlišti jsou všechny ty parkovací plochy veřejným prostranstvím. V časech bez sněhu už není s parkováním víceméně problém, poděkujme městu za vybudování několika nových parkovišť, které se událo v posledních letech, ale v zimě, co si člověk nevyhází, to nemá. A samozřejmě, pokud hodinu hází, tak logicky nemá zájem na tom, aby večer přijel z práce a na jím vyházeném placu stálo jiné auto. A on házel další hodinu někde vedle. Nyní, když už je sněhu metr, co metr, na místech, kam vyházeli sníh uživatelé vedlejšího parkovacího místa, to jsou dva metry, tak by to nebyla hodina, ale dvě. Tím pádem je samozřejmě potřeba si svůj plácek označit, a tak to u nás vypadá, jak za zlatý horečky na Aljašce. Každej si vykolíkuje ten svůj claim a běda, jak mu na něj někdo vleze. Fantazii, jak to svoje místo označit, se meze nekladou. Někomu stačí bedýnka, někomu kýbl a někdo na výrobě označníku stráví asi víc času, než na vyházení nového místa. A tak se nám tady po sídlišti povalují židle, všelijaké trojnožky, sloupky, někdy i s umně vyvedenou espézetkou auta, které si rýžoviště zabralo. Moc esteticky to většinou nevypadá. Já jsem dříve byl k tomuto jevu naladěn ambivaletně, však je přece logický, že když je ten plac evidentně v potu tváře ručně lopatou vyházen, tak žádného slušného člověka nenapadne na takovém místě zaparkovat. Nicméně, když jsem před pár dny odjel z toho svýho místa na nákup do kaufu, a když jsem přijel, tak se tam už chystal nějaký týpek zaparkovat, tak jsem si tu bedýnku do auta taky hodil. Pravda, pán říkal, že si tam jenom „přibrzdil“, ale než jsem vyložil nákup, tak už si o pár metrů vedle taky vyhazoval. Pamatuju si, že před několika lety, kdy byla taky takhle na sníh bohatá zima, se věc řešila v místním plátku. Nějaká paní, která přijela na víkend z Prahy si tam stěžovala, jak jí „majitel“ vyházeného místa nastříkal nějakými barvičkami na sklo nápis „Čůráku, neházels, tak neparkuj“ a házela tam paragrafy na téma, že nikdo nemá právo si pro sebe zprivatizovat veřejné prostranství. Téma pak plnilo další a další čísla radničního listu až do jara. Přitom řešení je prosté. Jednoduché. Krystalicky čisté. Všechny ty bedýnky a trojnožky a židle by se po sídlišti povalovat nemusely, kdyby majitel veřejného prostranství, čili město, to veřejné prostranství uklidilo. A kdyby neuklidilo, tak že by žádní čůráci, co neházeli, na vyházených místech neparkovali.

Dneska ráno jsem si pustil Miro Žbirku. Páni, ten člověk napsal takovejch hezkejch hitů. Hlavně balady mu jdou. V těch letech, kdy je psal a vydával na deskách, jsem ho neposlouchal, zčásti proto, protože jsem československým popem pohrdal, zčásti proto, že i kdybych nepohrdal, tak zdroje na nákup hudebních nosičů byly omezené a ty moje zdroje stačily jen na depešáky, kjůry a Pixies. Hudební pirátství tehdy bylo v plenkách, navíc bylo časově náročný kopírovat nějaké kazety či magnetofonové pásky, takže si člověk musel sakra vybírat, co bude poslouchat. Dneska, v časech streamovacích služeb za pár kaček člověk konečně může experimentovat. Takže jsem si dneska sjel Mirovy největší hity. Samozřejmě, Baladu o slepých vtákoch znám z Pupenda (použití této skladby v tom konkrétním místě filmu považuju za jedno z nejtrefnějších použití skladby ve filmu, tam na to místo, jak ta holka, co miluje Polívku, zjistí, že Polívka ji nemiluje, a pouští po vodě ty dopisy, sedí ta tklivá píseň jak prdel na hrnec), ale několik dalších písní od Mira bylo pro mě nových a taky se líbily.

Tjo, biatlonisti dneska zase dvě místa na bedně… A bezpochyby zase rekord sledovanosti na čétéčtyři. Ten sport je fakt skvělej, ta tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem na poslední střelbě, kdy i ten nejlepší běžec může propadnout na dvacátý místo, to je drama, který nabízí málokterej sport. Doufejme tedy, že naši reprezentanti v něm budou i nadále dobří. Dá se předpokládat, že kdyby nebyli a negenerovali by tu sledovanost, tak by se celej ten sport přesunul do záznamu, případně úplně mimo program. Mimochodem, dávaj vůbec v bedně obyčejný běhání na lyžích bez flinty? V kterémžto sportu nyní nemáme žádné hvězdy. Já že jsem to už dlouho neviděl. Tak vidíte.

Dneska jsem málem vyrovnal nebo se aspoň přiblížil k rekordu nevyřčených slov za den. Tedy když pominu hovory s mým já. Pravda, absolutní nula, která se mi párkrát taky podařila, ohrožena nebyla, ale na desítku jsem mohl dosáhnout. Až do šesti odpoledne jsem vyřknul jenom slova: „Dobrý, den, platím, kartou, nashledanou, dobrý, den, jedno, pivo, zaplatím, dobrý, den, na, kopec“, která jsem vyřkl postupně v lídlu, v hospodě, v autobuse. Sakra, to dobrý den a nashledanou jsem si mohl odpustit a mohl bych atakovat skvělý výsledek. Nonic, pak mi stejně telefonovala máti, takže i kdybych v tom krámě, hospodě a autobuse slušně nepozdravil, výsledku blížícímu se nule trestných slov, bych se stejně nepřiblížil.

Hm, člověk je prý komunikativní tvor. A když má nedostatek komunikace, tak je nesvůj. Aha, tak proto jsem se zde tak rozepsal a na pět banalit, který se daly vyřídit slovy: pochcanej, sníh, bedýnky, Žbirka, biatlon, nákup, jsem použil takovou spoustu slovního balastu.

Probuzení v oranžovým pásmu. Docela dobrý, ale proč sakra nastalo už asi v půl osmý, když je sobota, k tomu jsem zase do noci čuměl na seroše, v plánu jsem nic neměl a když jsem kouknul z okna a viděl, že už zase sněží, tak tuplem ne. Trochu respektu k tomu, že se tím pádem budu o hodinu či dvě déle poflakovat po bytě, milý můj spánku, chtělo by se říct.

Zbyly mi v lednici knedlíky, tak jsem si udělal knedlíky s vejci. Já nevím, u všech těch receptů na netu ty fotky vypadaj tak hezky, knedlíky žluťoučké, vajíčka pěkně vláčná, snítky pažitky pěkně zelené, tak proč mi z toho zase vyšla taková nějaká hnědooranžová hmota s vajíčky zcuckovatělými a pažitkou nahnědlou, ačkoliv jsem se toho receptu držel s naprosto otrockou přesností? Jako, dobrý to bylo, ale estetickej zážitek teda nic moc. Že by ti, co tam ty recepty dávají a ta jídla potom fotí, ta jídla i fotošopovali?

Na facebooku jsem objevil takovej moc pěknej text o EET od nějakýho kavárníka. Kromě takových těch obligátních výtek zákonodárcům na téma vysokých nákladů pro živnostníky, absurdních pokut, které můžou i neúmyslně zákon přestoupivšího poplatníka poslat do exekuce, se pan kavárník dotkl i takových těch filozofičtějších důvodů pro to, proč tuhle obludnost označit za obludnost. Psal tam o tom, že tím vlastně stát svým občanům říká, že jim nevěří, a jak má asi fungovat stát, kterej je postavenej na nedůvěře k lidem?  A já bych k těmhle filozofičtějším důvodům, proč tu obludnost odmítnout, přidal ještě další. Tím je naprostá absence empatie u těch, co to schválili. Sakra, jak někdo může žít s tím, že zkomplikuje život tolika lidem, jen tak z plezíru? Respektive z mamonu. Říkají, že to schválili proto, aby se lépe vybíraly daně. Tedy prachy. A kvůli prachům, kvůli takovému mrzkému důvodu někdo rozpoutává třídní boj, podporuje závist a nenávist a nutí lidi, kterým doposud k tomu, aby se nějak uživili, stačil papír a tužka, cpát tisíce korun do nějakejch bazmeků? Víte co, o socanech a anonistech žádný iluze nemám, ale co se asi takovejm lidovcům bude zítra ráno v kostele honit hlavou, až jim pan farář bude kázat třeba Lukáše 6:38. „Dávejte a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená a vrchovatá se octne ve vašem náručí. Jakou mírou měříte, takovou vám bude zase odměřeno.“ Budou si říkat, že když živnostníkům dali měrou vrchovatou potíže, náklady, obavy, tak za to dostanou spasení? Že když měří mírou nedůvěry a drakonických trestů, dostane se jim důvěry a dobroty? Za mě nasrat. Za Pánaboha mluvit nemůžu, ale být jimi, tak bych se na odpuštění za ty zničené životy mnoha lidí ve jménu mamonu moc nespoléhal.

Dopoledne jsem uklízel. Pustil jsem si k tomu na jůtůbu klip Ráchel od Oceánu z roku 1988 nebo tak nějak a jak jsem myl podlahu a luxoval, tak jsem nechal běžet automatické přehrávání čili výsledek toho algoritmu, který ve službách jůtůbu odhaduje, co by se uživateli asi tak mohlo líbit. Takže po klipu Ráchel od Oceánu algoritmus usoudil, že si chci poslechnout tu samou písničku v podání Noida. Se nějak netrefil. Pak přešel na Petra Muka, ze začátku to šlo, ale když mi algoritmus naservíroval Mukův duet s Ivetou Bartošovou z nějaký novácký estrády, tak, ač se říká, že o mrtvých jen dobře, poznamenal jsem si tak pro sebe, že ten Muk přece jenom dosáhl značného úpadku.

Nejlepší na úklidu je to první rozhlédnutí se po bytě v okamžiku, kdy člověk vráti do komory vysavač a kýbl a smeták, vrátí na místo všechny ty věci, které se jinak povalují na podlaze, ty koše a židle a skříňky, které si v zájmu kvalitního úklidu celé podlahové plochy mezitím přemístil, to rozhlédnutí po bytě, z jehož podlahy by se dalo žrát. Já nevím, jak to máte vy, ale pro mě je ten pohled takovej vítěznej. Vyhrál jsem nad vším tím bordelem, prach je spláchut, drobky smeteny. A samozřejmě, nelze opominout i vítězství nad leností, která řadu dní to hromadění bordelu tolerovala a jeho průběžný úklid sabotovala. Ale měl bych ten vítěznej uspokojující pocit, kdybych uklízel každej den? Že bych si vítězně výskl každý den, když bych díky pětiminutovému úsilí udržoval konstantní pořádek? Nene, ten vítěznej pocit nastává až po hodinovým úsilí, ne když člověk jen tak udržuje status quo, ale když najednou změní bordel v čistoskvoucí podlahu. A já mám ten vítěznej pocit rád, takže dalších čtrnáct dní bude smeták a kýbl a lux v komoře.

Skouknul jsem biatlon a říkal jsem si: Sakra, to tu Koukalovou fakt baví, jak vyhrává třikrát tejdně?

Na nějaký celebritní stránce psali o tom, kterak herci ze seriálu Teorie velkého třesku vyjednávají smlouvy na další série a že už teďka berou za jeden díl milión doláčů, tak jestli jim to bude stačit či si vydyndají ještě nějakej příplatek. Pod článkem samozřejmě výživná diskuse na téma, že by si za ty výkony nezasloužili ani zlámanej pětník, zato diskutující by si za tu práci ve fabrice samozřejmě zasloužil daleko víc. Ano, zasloužili, a ne nezasloužil. Přemejšleli jste někdy o tom, že herci z populárních sitkomů jsou vlastně potom na zbytek života marný? Tak schválně, který herec ze sitkomu potom dostal nějakej pořádnej kšeft v dalším sitkomu nebo áčkovým filmu? Mě nenapadá snad nikdo. Dobře, Alan Alda z MASHe si pak v pár dobrejch filmech zahrál, ale kdo další? Další herci z MASHe? Z Beverly Hills 90210? Z Přátel? Ze Scrubs? Z Jak jsem poznal vaši matku? Velký prd. Možná nějaký štěky v béčkovejch fimech, ale jinak skoro nic. Prokletí hvězdy ze sitkomu prostě platí. Pět, pokud se výrazně zadaří, tak deset let v seriálu a pak šmytec. Je ve škatulce a má smolíka. Takže si pořádnou vejplatu zaslouží. Už si neškrtne. Zato diskutující dělňas může hákovat ve škodovce do důchodu a to, že je ve škatulce, vůbec nevadí.

Dostal jsem k Vánocům od šváry lahev piva, která se tváří světácky, je na ní napsáno Hemp Valley Beer, na etiketě má minimálně tři vyobrazení listu trávy a vyrábějí ho v nesvětácky působící Nové Pace. Ochutnal jsem ho. Na facebook jsem o něm napsal:

Degustace piva Hemp Valley Beer s obsahem aromatu konopných květů. Vyrábí v Nové Pace. Pivo docela dobrý, vlastně ne docela, ale dost, s výraznou hořkostí a přitom neobvykle sladké. Moc dobře se pije. Ale tendleten marketing, když někdo do piva zamíchá něco, čemu říká „aroma konopných květů 0,2%“, což tedy nevím, jak se asi může vyrábět, to jako semelou květy technického konopí na nějaký prášek a šoupnou ho do piva? Tak tendleten marketing, kdy něco takového semelou do piva, jen aby mohli mít na etiketě trávový list, vlastně ne, počkat, rovnou tři trávové listy, tak tendleten marketing mi přijde ubohej.

Howgh. Je fakt ubohý stavět marketing výrobku na tom, že je v něm homeopatická dávka něčeho a tím něčím pak zaplácat celou etiketu.