Román z devadesátkovýho Londýna

Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.

Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.

Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.

A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.

Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.

Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.

A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.

.

Jak málo stačí ku vytočení Knihkupce:

Dnes v práci vcelku hovno co na práci, takže jsem si odskočil na radnici vyřídit si novou občanku.

Úřednice: „Ale to nejde, ta stará vám platí až do podzimu. My je vyměňujeme až dva měsíce před koncem platnosti.“

Já: „Podívejte se, jsem občan, včera jsem zaplatil docela mastný daně, vy jste tady pro občana, takže mi tu občanku uděláte.“

Ona: „Nejde to, dva měsíce, blá, blá, blá.“

Já: „A kdybych zejtra odjel na konec světa a hodlal se vrátit za dva roky, tak to taky nejde?“

Ona: „Pro cesty do zahraničí SNAD (významně) máte pas.“

Já: „Ten mi taky končí, ale to je, do prdele (fakt jsem to řek, červenám se), úplně jedno, prostě chci novou občanku a hotovo, nebudu sem chodit desetkrát. Čas mám teď a na podzim ho třeba mít nebudu.“

Moje rozčilení zafungovalo a za pět minut jsem vycházel vyfocen a odbaven.

Trochu se stydím, že jsem byl hrubý. Ale, sakra, nakonec to šlo, nikdo nepřišel k žádný újmě (vyjma mé fotky na novou občanku, budu tam vypadat jak vrahoun, protože oči tou dobou stále vrhaly blesky a tvář značila rozčílenost) a svět se nezbořil.

Kdepak, úředníci stále ještě i po těch 25 letech demokracie nemají mentalitu, že konají službu občanům, stále v nich přetrvává komunistická vrchnostenská nadřazenost. Nasraly mě hlavně dvě věci: lež – paní tvrdila, že to nejde a nakonec to šlo. Kdyby to opravdu nešlo, tak vytáhne nějaký zákon, kde je psáno, že nové občanky se vydávají teprve až v termínu dva měsíce před skončením platnosti staré a já sklapnu. A poučování s tím pasem. Jak ví, že mám pas? Pas není povinnost mít. K tomu to blahosklonné SNAD. A vůbec, úředník by v tomto případě absolutně neměl diskutovat a argumentovat, ale, doprdele, bez řečí konat.  A občan, aby se třeba někdy něco změnilo k lepšímu, nemá sklapnout patky, ale trvat na svém. I za cenu nějaké té prdele, za kterou je mu třeba pak i stydno.

Rád bych přemýšlel o nějakých věcech milých či vznosných, ale ne, v poslední době dost přemýšlím o těch registračních pokladnách. Pravda, proč stahovat gaťata, když brod je daleko a při pověstné (ne)schopnosti našeho milého státu uvést do chodu cokoliv aspoň trochu sofistikovaného, může být ještě dál, než myslíme. Ale co naplat, jako knihkupec s obchodem kamenným i eshopem, které navíc každý fungují na jiném pokladním a fakturačním systému, o tom problému přemýšlím kdykoliv, když se někde vyjeví nějaký střípek na téma, jak by to asi zhruba mělo být.

Co je zatím známo: plány jsou takové, že by tato věc měla být nasazena v relativně docela rychlém čase. Pokud by opravdu mělo jít o rok 2016, a je jedno, jestli v lednu či červnu, tak čas na to, aby byly dva různé systémy naprogramovány, nějak otestovány, vyladěny, chyby vychytány, je opravdu šibeniční. U pokladního systému kamenného obchodu by snad neměl být problém tak velký, jeho dodavatel zatím tvrdí, že by to měl zvládnout. I proto, že jde o systém, který je nasazen v desítkách provozoven, tedy všelijaké programování se snad nějak zaplatí. Ovšem jak bychom stihli přizpůsobit situaci náš eshop, který si vyvíjíme sami pro sebe a sami si tedy musíme vše zaplatit, to tedy nevím. Ono je vůbec paradoxní, že, jak zatím odvozuji z těch střípků informací, že tahle věc má platit i pro platby, které neprobíhají v hotovosti – veškeré platby eshopu probíhají bezhotovostně, ať už převodem na účet, kartou či dobírkami, které převádějí dopravci na náš účet. Proč mají být vůbec takto evidovány platby, které jsou vpodstatě nepokrátitelné a navěky v bance evidované? Navíc tyto příjmy se automaticky exportují přímo do účetnictví. V tomto případě by opravdu nešlo o nějaké kosmetické změny celého systému eshopu, ale jeho zásadní překopání. Opravdu se toho děsím… Přemýšlím o tom, že pokud by se tahle věc nestihla či nebyla zas až tak jednoduchá, tak bych musel tyto platby „prohnat“ přes pokladní systém obchodu, ale v tom případě by asi všechna ta letitá práce s vyladěním importu faktur do účetnictví přišla vniveč, nejenom, že by přibyla zbytečná práce se zadáváním plateb do jiného systému, ale asi by nebylo možno exportovat platby do účetnictví, protože kdyby ano, tak by se vlastně stejné platby objevily v účetnictví dvakrát.

Takové ty obvyklé obavy všech, kterých by se to mělo týkat, tedy dostupnost/funkčnost internetového připojení či rychlost odezvy ze serverů ministerstva financí, postup při stornování plateb, nebo vůbec celý ten pocit „sprostého podezřelého“, který musí být imrvére na drátku, snad ani nekomentovat.

Vlastně mě nejvíc štve, že už teď, místo toho, abych přemýšlel o věcech milých a vznosných, jsem nucen přemýšlet o tomto. A že ti lidé, kteří to chtějí zavádět, o tom snad ani nepřemýšlí. Že nepřemýšlí o tom, že touhle věcí už rok předem otravují můj den, který by mohl být příjemný, a namísto toho je plný obav.

A vůbec: co je miliarda, deset miliard, třeba i klidně sto miliard ve státní kase oproti stovkám tisíc lidem, kterých se má tenhle nápad týkat, jejich pohodě, klidu, milým a vznosným myšlenkám? Že to vůbec někoho napadá, že je někdo takový asociál bez špetky empatie, kterému jsou ty miliardy (navíc velmi virtuální) milejší než všichni ti lidé, kteří někteří už teď a další v těch následujících měsících budou muset řešit opravdu velký problém.

Pokud pominu vůbec ten základní fakt, že tímto opatřením se vytvářejí dvě kategorie lidí, jedni, co jsou pod stálým dohledem – živnostníci a podnikatelé, a druzí, kterých se to netýká (ti ostatní), pokud pominu i pocit sprostého podezřelého, pokud pominu celou tu filozofii registračních pokladen, tedy nedůvěru, závist, v případě odborářských vůdců a socialistů snad i škodolibost, pokud pominu vytváření nerovnosti (pro velké firmy, supermarkety a koncerny ty náklady se zavedením systému budou v porovnáním s jejich tržbami marginální, zato pro malé živnostníky, zvláště ty starší, kteří si s technikou třeba nerozumí, budou náklady značné, možná i likvidační), i tak zbývají obavy z té plánované rychlosti zavedení. Zatím si opravdu nedovedu moc představit, že by se za pár měsíců podařilo upravit všechny ty tisíce různých pokladních a fakturačních systémů, které živnostníci používají.

Jak to zatím vidím, tak pakliže to opravdu bude tak, jak je plánováno, tak se může stát, že budu mít na pultě dvě pokladny. Nejdřív „proženu“ obchod pokladním systémem, na který jsme zvyklí, a pak někde vedle naťukám platbu do státní pokladny, a pak poběžím za zákazníkem s druhou účtenkou, se slovy „ještě papírek z Babiškasy, vašnosto“. A můžu snad jenom doufat, že to nebude zakázáno…

Zatoužil jsem zase po tom, psát si blogísek. Aspoň takovej malej krátkej blogíseček. Naťukal jsem to do mobilu včera v hospě:

Dneska jen takové střípky z posledních dní. To se mi totiž stává. Nějaká myšlenka mi hlavou proletí, zaujme, ale na to, aby se na základě toho pouhého prolétnutí, dalo napsat něco světoborného, ta myšlenka tak podnětná není.

Třeba. Zase jsem nedávno zabrousil na nějaký web zabývající se sexuologickým poradenstvím. Téma: předčasná ejakulace. Čili pán zastrčí, dvakrát hrkne, a je po zábavě. V současné době, kdy ta zábava je pro lidstvo podstatnější než akt plození, jde o problém obřích rozměrů, páni, kteří tímto problémem trpí, trpí začasté i sníženým sebevědomím, zejména proto, protože je to problém i pro jejich dámy, z nichž některé ten problém ve slabých chvilkách partnerských hádek používají pro ještě větší snížení pánovy sebeúcty. Sexuologové problém zkoumají, farmaceutické firmy vyrábějí znecitlivující gely a v diskusích na webech zabývajících se sexuologickým poradenstvím nezůstává na vinících té krutě zkrácené zábavy nit suchá, mnohé diskutující dámy by si o ně kolo neopřely. A přitom, z evolučního hlediska jde o ohromnou genetickou výhodu. Z evolučního hlediska jde přece o to, co nejlépe poslat dál své geny. A takový jedinec, který stihne své geny poslat dřív, než si samice všimne, že je vůbec oplodňována, musí být přece mimořádně zdatným jedincem. Vlastně jsou tito pánové na špičce evolučního vývoje. Teoreticky. Prakticky zřejmě evoluce s tím, že se z aktu plození stane zábava pro masy, nepočítala. Ale co víme… Třeba tito genetičtí kingové kvůli jejich nepopularitě u samiček a tím pádem s omezenou možností rozsévat časem vymizí a za pár generací začnou sexuologové řešit problém opožděné ejakulace a farmaceutické firmy budou vyrábět zcitlivující prostředky. Poněvadž a protože, samičky budou i tak nespokojeny, protože je budou kvůli tomu nekonečnému čekání na sémě bolet kyčle a bůhví co dalšího ještě.

Další triviální myšlenky: prováděli jsme v našem knihkupectví inventuru a malování. Myšlenka první: jak jsem bral do ruky ta kvanta knih, které bylo potřeba odpípnout čtečkou čárových kódů, tak jsem si u stovek z nich říkal: „Tohle bych si chtěl přečíst.“ Bože, na trhu je tolik skvělé literatury. To, že drtivou většinu z těch knih nikdy nepřečtu, mě vážně mrzí. Myšlenka druhá: Oproti minulé inventuře významně ubylo ukradených knih. Chvíli jsem přemýšlel, zda je to tím, že by lidé přišli k sobě a tak nějak všeobecně začali méně krást. Ale důvod bude asi jiný. Jak známo, máme tady stále ekonomickou krizi, a tak knihkupectvím projde znatelně méně zákazníků než dříve. Nemyslím si, že by procentuelně ubylo těch, kteří by si chtěli na náš úkor přilepšit, ale jak je méně návalů, tak je o to více času se zákazníkům věnovat. Zkrátka už asi nedochází tak často k situacím, kdy by veškerá obsluha obchodu byla zaměstnána v jednom rohu obchodu, zatímco ten druhý by nebyl pod dohledem. Předpokládám, že to, že je na ně upřeno více pozornosti, cítí i ti, kteří nepřicházejí do obchodu s čestnými úmysly, a tak si své nečestné úmysly rozmyslí. Zato ale, když už nedostatek dohledu vycítí, tak se nežinýrují. Usuzuji tak proto, protože se ztratilo několik „sad“ souvisejících titulů. Celá řada cyklomap, každá mapa po jednom kuse. Celá štangle komiksů. Čtyři knihy od Simony Monyové. Dá se tedy předpokládat, že nekradlo sto lidí, kradli tři, ale když už kradli, tak už kradli. Příležitost dělá zloděje. Důkazem toho jest i to, že drtivá většina ztracených knih byla zmiznuta z koše se zlevněnými knihami, který stojí bez dohledu před obchodem. Překvapuje mě, že to těm lidem za to stojí, krást poškrábané knihy za pajsku. A uvažujeme o tom, že ten koš s výprodejovými knihami před obchodem zrušíme. Ne snad proto, že by šlo o nějakou zásadní ztracenou částku. Ale proto, že nás to štve. Asi se tady v Česku nikdy nedopracujeme toho koloritu z německých či rakouských podloubí a chodníků, kde může být košů s levným zbožím bez dohledu třeba deset. Myšlenka třetí: v obchodě máme vymalováno a zatím jsme na stěny nepověsili všechnu tu keramiku a obrázky a další zboží, které se dá na zeď pověsit. A ty čisté zdi vypadají lépe. Obchod je hned světlejší, vzdušnější, elegantnější. Ale co naplat, kšeft je kšeft, takže ty stěny opět obvěsíme. Na druhou stranu, můžeme ty hřebíky do zdi, na kterých ty věci visí, zatlouci souměrněji, takže obchod snad bude i tak vypadat lépe než předtím.

Triviální myšlenka týkající se hokeje: vždycky jsem byl toho názoru, že na kvalitní sport v televizi se dá dívat, ať už má člověk komu fandit či nikoliv. Ale tohle finále Kometa – Zlín mě vlastně moc nezajímá. Ano, telku mám puštěnou coby kulisu, ale vlastně na ni nekoukám. Ani jeden z těchto týmů ve mně nevzbuzuje ani trochu fanouškovského zaujetí. Ale na Moravě si to finále jistě užívají, tak jim to neberme, i když já bych preferoval, aby televize vysílala spíše finále KHL, tam bych věděl, komu fandit.

Triviální myšlenka z cesty s mými dvěma synovci do Hradce do kina: konečně jsem pochopil, proč mě tehdy, když mi bylo asi deset, vyhodil tatínek v Polsku z auta a nechal mě tam půl hodiny vychladnout ve škarpě, než se pro mě vrátil. Měl jsem chuť udělat to samé, a to kluci zdaleka tak nezlobili, jak jsem tehdy zlobil já. Druhá triviální myšlenka z cesty: animák Rio 2 vykrádá kde co, od Madagaskaru až po Avatara. Trochu jsem se nudil, ale dětem se to líbilo, a to je hlavní. A myšlenka číslo tři: přemýšlel jsem o tom, zda by děcka byla z toho mekáče tak poprděná, kdyby jeden takový byl u nás ve městě na hlavní třídě a děcka by kolem něj denně chodila. Takhle, když se kolem mekáče jde jednou za měsíc, je to pro ně svátek, a tak bych se té poprděnosti nedivil. Ale obávám se, že kdyby byl mekáč u nás na hlavní ulici, že by tam kluci utráceli kapesné den co den, svátek nesvátek.

Toť tedy hrst triviálních myšlenek. Mám i vážnou myšlenku, že bych mohl pokračovat v psaní novely Trutnov, ale přes všechny triviální myšlenky je trochu upozaděna. Budu si ji muset nějak ztrivializovat.

Absurdní otázka? No, ano, koho by napadlo klást takové otázky.

Ovšem, sejdou-li se tyto příčiny a následky…

Vložíte ponožky, trenky, gatě a další hadry do pračky. Pračka kupodivu žádnou ponožku nesežere, ačkoliv i to se stává, ta hromada lichých ponožek, která se mi za pár měsíců shromáždila v šuplíku, by mohla vyprávět. Vyprané prádlo dáte sušit na přenosný sušák, který postavíte vedle topení. Za ty dva či tři dny to uschlé prádlo uklidíte, složíte sušák a ačkoliv je vám divné, že zase jedna ponožka zbyla, přičítáte to tomu, že jste je při vyndávání z pračky spočítali ledabyle, protože by přece bylo absurdní, že by ponožky kromě pračky žral i ten sušák. Za dalších několik dní luxujete a při zajíždění luxem pod topení zjistíte, že ta chybějící ponožka se nachází na té spodní trubce od topení. Spadla tam asi při drknutí do sušáku při tom minulém luxování, v době, kdy prádlo ještě nebylo suché, tak jste tím luxem ten sušák s drkáním hadicí od luxu obkružovali. Hurá, záhada vyřešena, ponožka se našla.

Leč. Radost ze znovunalezeného kusu prádla trvá jen do té doby, než ho vezmete do ruky a zjistíte, že ta ponožka je mokrá. Hodně mokrá. Úplně nacucaná. Člověku v té chvíli nezbývá, než spřádat hodně divoké teorie, jak se mohlo přihodit, že ponožka, která týden leží na teplé trubce od topení, je mokrá tak, jako kdybyste ji zrovna vytáhli odněkud z potoka. A ku spřádání ještě divočejších teorií pak přispěje koláč durch mokrého fleku třicet na třicet na koberci pod topením. Ponožka obživla a ze samého osamění tam dole na trubce od topení u podlahy pláče?

A pak kap. A znovu kap. Z trubky u země kap. Při bližším pohledu pak zjištěno, že jestliže ponožka plakala, tak asi slzy zelené a rezavé, protože přesně takových korozivních barev je ta trubka. Respektive takový ten spoj. Ta velká matka, která tu trubku spojuje s radiátorem. Ta ponožka tu trubku sežrala. Ta teorie sice taky zprvu působí divoce, to vysvětlení, které se nabízí, totiž že jak ta mokrá ponožka z toho sušáku po drknutí luxem na tu trubku spadla, tak spustila nějakou korozivní reakci toho kovu, a jak se spustila korozivní reakce, tak nejen že ten spoj mezi trubkou a matkou začal hýřit korozivními barvami, ale ze samé koroze začala ta teplá voda trubkou vedená vzlínat do té ponožky, a jak ta ponožka kvůli tomu vzlínání tu vodu nasávala, tak tu korozivní reakci trubky ještě umocňovala. Z toho všeho pak ta ponožka mokrá jak z potoka a ten mokrý flek pod topením durch. Nakonec to vysvětlení vypadá logicky, ne?

Stejně logickým se mi jevil další postup: obalím tu kapající trubku izolepou, tím igelitem přece nebude moci ta voda nadále protékat, a hotovo, problém vyřešen. Celá izolepa tedy na obalení trubky vyplácána, trubka obalena slušivým lesklým cool oblečkem, který by nejeden návštěvník divoké fetišistické párty fakt ocenil, ovšem přesto druhý den… Kap. Kap. Kap. Flek pod topením už ne třicet krát třicet, ale čtyřicet krát čtyřicet.

Nyní se mi ten logický postup už logickým nejeví, myslím, že jsem tím upnutým skoro latexovým oblečkem, který jsem trubce poskytnul, přispěl tak maximálně k přiživení koroze.

Takže ano. Ponožka může sežrat trubku. Bude vás to pak stát litr za novou matku a kus trubky a několik hodin práce instalatéra (kdo by to byl řekl, že je kvůli takové z mého laického hlediska blbosti, jako je rozmontování a výměna a utěsnění toho spoje trubky s radiátorem, potřeba po sklepích hledat jakési výpustě, kterými se vypustí voda z topení z celého paneláku). Tedy zatím. To je dohodnutá cena za zítřejší snad už konečné a efektivní vyřešení problému s kapajícím topením, co za něj může ta žravá ponožka. Ovšem instalatér ještě vyjádřil pochybnosti o kvalitě všech těch ventilů ve sklepě a nechal si zadní vrátka na navýšení ceny v případě, pokud mu nějaký ten ventil zůstane v ruce a bude třeba ho nahradit novým.

Takže pozor na ponožky! Nenechávejte je samotné nebo vám vypláčou do peněženky díru.

Minimálně od dob Beatles a Rolling Stones se po nějaký čas dělili hudební fanoušci na losny nebo mažňáky. Sám to z vlastní zkušenosti nevím, tou dobou dlela jedna moje polovina v tatíkovým chámovodu na Vysočině, zatímco ta druhá dozrávala (a ještě mnoho měsíčních period poté dozrávala) ve vaječníku tehdy asi dost pubertální matky někde u Prahy, ale dočetl jsem se to v knize Antonína Matznera Beatles – příběh jedné generace, která byla svého času mou nejoblíbenější knihou. Matzner to tam (ve zjednodušující zkratce) popisoval tak, že drsňáci žrali stouny, zatímco slušňáci brouky. Díky té knize jsem se tedy dozvěděl, že jsem slušňák.

Já jsem si ty losnovsko-mažňákovské boje připomněl zrovna dneska, když jsem si na Google Play koupil desku od Oasis (What’s The Story) Morning Glory a vzpomněl jsem si, jak tehdy, v polovině devadesátých let, zuřily mediální boje mezi losny oejzisáky a mažňáky bléristy. Pamatuju si, že tehdy jsem byl střídavý dezertér, Oasis a Blur se mi líbili zhruba asi tak stejně hodně.

(Odbočka od tématu) Zjišťuju, že jsem v posledních dnech na Google Play utratil za muziku víc než za posledních několik let. Svého času jsem usoudil, že dávat za cédéčka pětikilo a víc nemám zapotřebí, stejně tak nemám zapotřebí si zadarmo z různých pololegálních úložišť stahovat s hudbou v pochybné kvalitě i mraky virů, takže jsem se spokojil se svou hudební knihovnou z doby, kdy jsem utrácel za cédéčka pětikilo a víc. Zažívám tedy takový deja-vu, kdy jsem u Tůmiče v musicshopu držel v ruce nejedno CD za pětikilo a víc a říkal jsem si: „Jako dobrý, ale ne tak, abych to musel mít hned, koupím si to někdy příště.“ Těch současných 150 kaček za desku v Google Play mi už přijde přiměřených, takže Oasis už mám a Blur přijde na řadu jakmile budu mít ten Wonderwall a Don t Look Back In Anger oposlouchané.

Takže zpátky k losnům a mažňákům. První losnomažňákovské boje, které si mi vybavují, byly boje příznivců Sandry a Samanthy Fox na pionýrském táboře v Božanově. Oba tábory měly své argumenty. Sandra měla líbeznější hlas, zatímco Samantha Fox bujnější poprsí, což byl pro …náctileté bojovníky docela pádný argument. Jenom Renda tehdy říkal: „Ts, Sandra, Samatha, nejlepší je Madonna.“ Čas mu dal zapravdu. Kdo dneska ví, kdo byla Sandra nebo Samantha (vůbec nikdo, ani na české wikipedii o ní není zmínky), zato skoro každý ví, kdo je Madonna.

(Upřesnění dvacetileté kolegyně Elišky: „A kdože je ta Madonna?“) Dobře tedy, opravuji, každý, komu je nad třicet, ví, kdo je Madonna.

Další losnovsko-mažňákovská potýkání proběhla na základce v osmé třídě. Osmá A na základce na Náměstí Míru byla tehdy rozdělena na depešáky a petšopbojáky. Depešáci omílali donekonečna desku Music For The Masses a byli celí vyplesklí hlavně z písně I Want You Now, ve které slyšeli zvuky připomínající pro ně tehdy mýtický pohlavní styk, zatímco petšopbojáci se spokojili s albem Please s hitem West End Girls. Což byla naprosto nemýtická skladba. V analogii s boji mezi tvrďáky stouny a měkkýši brouky dvacet let předtím byli petšopáci ti měkkýši. A já… Já jsem byl v těchto bojích tvrďákem. Ovšem jen teoreticky. V přestávkové hře zvané tlačenka… Znáte tlačenku? Ne? Tedy, tlačenka spočívala v tom, že se losnové a mažňáci seřadili v rohu třídy, každá grupa podél jedné zdi, a tlačili toho nešťastníka v rohu z obou stran. Tento člověk, zvaný Tlačenka, se snažil z rohu uniknout, a pakliže se mu to podařilo, byl do rohu natlačen další losna nebo mažňák v pořadí. Ono to vypadá jednoduše, uniknout z tlačenky, teoreticky stačí rychlý pohyb směrem z rohu ven a následně se zařadit na konec příslušné řady, ale ona to byla tvrdá hra. Vše bylo dovoleno. A tak, když se vedle Tlačenky (zhusta mě) objevil v týmu petšopáků Pepa Hofman a svou vahou a svým medvědím objetím zabojoval za svůj tým, nebylo úniku. Tlačenka pak sotva lapal po dechu a ani podpora Vency a Rendy z týmu depešáků nebývala moc platná. A vzhledem k tomu, že tým petšopáků postupoval takticky a nasazoval Pepu Hofmana na začátku mače na konec řady, tudíž na konci přestávky byl Pepa tím klíčovým hráčem tlačícím Tlačenku do rohu, tak jsme v okamžiku konce hry, který byl určován zvonkem oznamujícím konec přestávky, obvykle my depešáci prohráli. Tedy, jak řečeno, ve hře tlačenka jsem býval měkkýšem, což devalvovalo to mé depešácké tvrďáctví.

V pozdější době nastalo období nevyhraněné. Nebyli žádní stounisti versus broukaři nebo depešáci versus petšopáci. Byli nezávisláci versus popaři nebo metloši proti komerčákům, nebo, oproti světu okolo o dvacet let zpoždění, skinhýti versus pankáči. Žádné dvě hudební skupiny se svými až tak zaujatými fanoušky, kteří by šli tvrdě proti sobě. Snad jen… Ano, ti věční a nesmrtelní depešáci, proti nimž byli zaujatí všichni ostatní.

V polovině devadesátých let tady tedy byli oejzisáci proti bléristům, ale myslím, že u nás v Česku to byla spíše virtuální realita, zato Angličani si tehdy vzpomněli na prachem již zavátou rivalitu Stones versus Beatles a tu rivalitu mezi Oasis a Blur prožívali daleko náruživěji. Četl jsem tehdy časopis Rock a Pop, takže si na ty barvité popisy té anglické rivality trošku vzpomínám, padaly tam tehdy nehezké řeči, kdy bratři Gallagherové z Oasis přáli v jamémsi novinovém rozhovoru Damonu Albarnovi z Blur smrt či něco podobně nehezkého.

A potom… Potom už jsem hudbu nesledoval tak zaujatě, abych si nějaké podobné rivality všiml. Buďto jsem si nevšiml, anebo, což je asi věrohodnější vysvětlení, od doby let devadesátých se už neobjevily žádné dvě skupiny, které by byly pro tu dobu natolik určujícími, aby se kolem nich seřadily davy pořádně zfanatizovaných fanoušků. A pakliže se takové skupiny neobjevily, tak musím ty současné hudební fanoušky politovat. Přicházejí o hodně. O tlačenku třeba.

I když, možná se hra v tlačenku provozuje dál, nevím. Jenom holt asi v té jedné řadě nejsou žádní depešáci a v té druhé žádní petšopáci. Třeba se na Tlačenku z jedné řady tlačí tabletisti a z druhé noutbůkáři. Nebo twitteristi a fejsbůkáři. Nebo vegetariáni a stejkaři. Majnkraftisti a engrybirdisti. Fakt netuším.

Tuší někdo z vás, jací zapřísáhlí fanoušci toho či onoho se tlačí, řekněme v osmé B ve škole na Náměstí Míru, na nebohého Tlačenku v rohu?

To už se mi dlouho nestalo, aby byla má mysl po několik dní zaujata jedinou věcí, abych vstával a usínal, byť třeba i nechtěně, s myšlenkou na něco. Notabene na něco tak přízemního, jako je televizní seriál.

Jak jsem poznal vaši matku. Prvních pár sérií jsem skoro hltal. Neobyčejně komické situace, vynikající herci, svěží a originální. Smršť solidních hlášek a hlavně originální pojetí. Napínání diváka, kdo že vlastně je tou matkou, návraty zpět do minulosti i náhledy do budoucnosti. A domnívám se, že i nemálo fragmentů, které bezpochyby patří a budou patřit do zlatého fondu televizní tvorby včetně mého snad nejoblíbenějšího fragmentu – dvouminutového rande. Víte, kdykoliv čtu nějakou knihu, čtu článek v novinách, dívám se na film či seriál, tak mám okamžik, který je pro mně osobně potvrzením kvality díla. To jsou situace, kdy si říkám: „Takhle bych to chtěl napsat já, kdybych byl spisovatel/novinář/scénárista.“ A tenhle okamžik jsem při sledování Jak jsem poznal vaši matku cítil několikrát. Pak přesunuli seriál z Coolu na Love, navíc vtipu dle mého trochu ubývalo a telenovelistické vztahové konverzačky přibývalo, takže jsem ho trochu pustil ze zřetele. Nicméně, před pár týdny se na internetech začalo stupňovat šílenství ohledně blížícího se konce, tak jsem si celý seriál od první do deváté série pustil a taky jsem se zařadil mezi ty davy fanoušků, které vyhlížely, jak to nakonec všechno dopadne.

Celá poslední série se táhla a dotáhla až do šokujícího konce, na kterém je ovšem zajímavé, že jeho zásadní odhalení bylo natočeno již někdy před osmi lety v průběhu druhé série. A strhla se mela. Ať už na IMDB či na Twitteru se celosvětově vyrojila vlna negativních reakcí.

Co se vlastně stalo během závěrečného dvojdílu. Ve zkratce (pozor, spoiler!): Barney se rozvedl s Robin, matka umřela, Tedovo vyprávění dětem o tom, jak poznal jejich matku vlastně směřovalo k tomu, aby od nich dostal požehnání k tomu, aby to po létech dal „s tetičkou Robin“ dohromady a celý seriál končí tak jak končil ten úplně první díl, kdy Ted stojí pod okny bytu Robin s modrým lesním rohem.

Fanoušci tvůrcům vyčítali hlavně tyto skutečnosti: 1) Scénáristé zahodili do koše vývoj Barneyho od nenapravitelného děvkaře ku svým způsobem romantickému a milujícímu manželovi. 2) Šokující smrt velesympatické Matky byla vůči Tedovi, který po osm let přes různé útrapy neustále věřil, že najde tu pravou lásku, byla krutá. 3) Vyústění, které proběhlo během několika minut bylo neúměrné času, který byl věnován celé sérii. Spoustu fanoušků rozčílilo, že se Matka v seriálu sotva mihla a vše kolem její smrti se odehrálo během minuty.

I já jsem byl tím posledním dvojdílem šokován a vůbec nemám chuť si ho pustit znovu. Je to prostě moc smutné a překotné. Nicméně, jak jsem nad tím těch několik posledních dní přemýšlel, musím zkonstatovat, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénárista.“ Ono to k tomu konci vpodstatě směřovalo, když se na to člověk podívá bez toho rozčílení z toho, že to velkolepé dílo bylo takhle brutálně utnuto, že neproběhl klasický happy end, tak ten konec má hlubokou vnitřní logiku. A díky tomu konci dostává díl Vesuvius, který byl třetí či čtvrtý od konce (především poslední dvě – tři minuty), nový smysl. Pustil jsem si ho znovu, už s vědomím konce, a stal se pro mně jedním z nejlepších a nejdojemnějších dílů celého seriálu. A nakonec i fakt, že bylo závěrečným dvojdílem nahlédnuto do velmi vzdálené budoucnosti, má něco do sebe. Seriál byl ukončen tak definitivně, že snad nikdy nikoho nenapadne rozřeďovat jeho už minimálně posledními dvěma sériemi dost naředěný vývoj nějakým pokračováním po x letech.

Inu, doufám, že tímto jsem si to nutkání neustále přemýšlet o tom, jak to skončilo, a jak to mělo skončit a že to mělo skončit dřív či jinak, utnul a nebudu se dále zabývat tím, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénáristou,“ ale budu se zabývat tím, napsat něco, co chci napsat.

Dodatek: Tak jsem se nakonec přece jenom na ten poslední díl podíval znovu a je třeba říct, že napodruhé, potom, co už člověk vstřebal ty šoky z prvního shlédnutí, je to fakt skvělé uzavření příběhu. Vlastně to všechno do sebe hezky zapadne a vše je ukončeno důstojně, dojemně, optimisticky, logicky. Zvláštní, jak rozdílný pohled může mít člověk na věc potom, co ji vstřebá a podívá se na ni z nového úhlu. Poučení tak nějak obecného rázu, myslím.

Jojo, potkat nějakej nekyselej ksicht mezi všema těma kyselejma (jejich přehlídka začíná hned ráno v zrcadle) je velmi osvěžující.

Třeba takovej Jindra. Jednou nakoupil u nás v eshopu, balíček mu přišel pěkně zabalenej, jako bonus pajska na účet, poněvadž jsem při zpracování jeho objednávky zjistil, že dodavatel mezitím knihu zlevnil, a v těchto případech postupujeme tak, že přeplatek vracíme, ačkoliv bychom nemuseli, páč zákazník odkliknul nějakou cenu, tak co by jako měl chtít. Odkliknuls, zaplať.

To mu přišlo jako zákaznicky friendly postup, tak si objednal podruhý a potřetí a popátý a podvacátý. A dneska si pro dvacátou první objednávku přijel z Práglu do Vrchlabí osobně, poněvadž zatoužil po tom, aby poznal svého knihkupce, kterej mu vrací prachy.

Tak jsme šli dneska na oběd, pěkně pokecali, a já jsem do zrcadla pohlédl nejenom ráno, ale i v poledne.

Tenhle Jindra mi přivezl nějaké dárky, píváka a čaj z Anglie, kde jezdí po Londýně červeným autobusem a když jsem chtěl aspoň zaplatit ten oběd, tak důrazně protestoval.

Já jsem mu říkal: „Tyvole, neser. Já jsem příznivcem rovnováhy. Dostals, dej. Dostal jsem píváka a čaj, tak abych nezaplatil ten oběd.“ A von: „Já jsem taky příznivcem rovnováhy, takže to pošli dál. Zaplať zejtra ten oběd tvojí ségře a svět bude zase v rovnováze. Já rád dělám lidem radost. Udělal jsem radost, pošli to dál. Podívej, mám volno, sednul jsem do auta, přijel jsem si pro knihu, ušetřil jsem ti poštovné, dali jsme si oběd, pokecali, na ty prachy za benzín sere pes.“

Odpoledne jsem byl v takovým tom rozpoložení, že bych nemusel bejt tím líným cynikem, kterým jsem. Že bych taky mohl dělat tu radost. A vesmír mi hned přihrál příležitost. Synovec Adam si u nás v obchodě zapomněl čepici a jistě by byl rád, kdybych mu ji přinesl. Pak bychom si mohli třeba pohrát s legem nebo tak něco.

Ale. Táhnout se kilometr do Berlína s tou čepicí?

Nonic, synovec jistě bude mít radost, když se pro tu čepici bude moci zítra v obchodě stavit. Bezpochyby touží po tom, abych mu zítra cynicky sděloval, jakej že je to zapomnětlivej truhlík. To určitě ocení.

Anebo taky můžu zejtra ségru pozvat na ten oběd…

Někdy nevěřícně zírám už zrána. Dneska jsem zíral ušima. Pouštím si ráno Rádiožurnál a tam mívají takovou poradnu. Různí právníci a odborníci radí lidem v nouzi. Dnešní tazatelka sdělovala, že již léta nežije s manželem, je v invalidním důchodu, nemá práci ani peníze, a dotaz zněl, zda by si nějak finančně polepšila, kdyby se rozvedla.

Mě ten dotaz nešokoval. Lidi jsou různí. Někteří i vypočítaví.

Co mě až k tomu zírání ušima šokovalo, bylo to, že ten odborník z poradny zcela vážně začal rozvíjet teorie o životních minimech a vyživovacích povinnostech, objektivně dával příklady pro i proti. Moderátorka pak s veškerou účastí a soucitem pokládala doplňující otázky. Paní se tedy dozvěděla, že možná by na nějaké sociální dávky po rozvodu nárok měla, protože dávky se počítají z příjmu domácnosti, tedy kdyby o ně nyní žádala, tak by se musel připočítat příjem manžela a tím pádem by na dávku možná nedosáhla. Ale na druhou stranu by to nemuselo být nutné, protože je prý možné nějak úředně prohlásit, že s ním domácnost nesdílí, a pak by se při výpočtu dávky posuzoval jen její příjem. Taky bylo zdůrazněno, že co se vyživovací povinnosti týče, tak vyživovat by měl manžel jak současný, tak v některých případech i bývalý, takže jí bylo mezi řádky řečeno, ať ho o ty prachy zmáčkne. Na druhou stranu ale bylo vyřknuto varování, že v tom případně by případně žádost o rozvod mohl podat manžel. A pak by se mohlo s tou vyživovací povinností licitovat o tom, jestli vskutku pracovat nemůže, což by pro ni mohlo špatně dopadnout, protože jestli pobírá invalidní důchod skupiny A, tak se předpokládá, že pracovat může, a tedy by exmanžel vyživovací povinnost možná neměl. Poradna skončila, moderátorka zkonstatovala, že byl dotaz zodpovězen a že záleží na tom, jak si to paní pro sebe spočítá, pak pustili džingl a muziku.

Mě šokovalo, s jakou samozřejmostí poradce začal rozvíjet ty teorie a výpočty, že ani moderátorce nepřišel dotaz divný, že na ten dotaz bylo pět minut obšírně odpovídáno. Že se rozhlas sám vmanévroval do diskuse o tom, že by o lidských vztazích, notabene mezi manželi, mělo být rozhodováno na základě tabulek a výpočtů. Mně celá ta relace přišla jako případ cynismu nejhrubšího zrna. A přitom nepochybuju o tom, že poradce i moderátorka měli skvělý pocit, jak výborně na ten dotaz odpověděli. Bylo to takové… veřejnoprávní. Pěkně s veškerou objektivitou, veskrze seriózně, s příklady pro i proti fundovaně poradit, kterak pumpnout stát či manžela a při tom vůbec neřešit to, o co vlastně ve skutečnosti jde.

Měla zaznít jediná odpověď: „Paní Heleno, vy svého manžela milujete nebo nemilujete? Odpovězte si sama a pak se rozhodněte, jestli se chcete rozvést nebo ne.“ A pak pustit klidně místo těch U2 třeba i Michala Davida, to by bylo rozhodně méně trapné než ta… Veřejnoprávní odpověď.