Hm, hm. Vymyšlené životy. Pobavil jsem se v minulých dnech u tvorby beletristické literatury. Teď, než vymyslím, jaké příběhy lásky a nenávisti vymyslím pro fiktivní postavy, než vymyslím, jaké nepravděpodobné náhody těm postavám postavím do cesty, jen aby byl jejich příběh ukončen nějakou pointou (protože, to si myslím, je už z mých pokusů o tvorbu beletristické literatury, a to už jsem těch pokusů absolvoval mnoho – pravda, všechny pokusy skončily ve fázi pokusu – je z těch pokusů zřejmé, že miluju literaturu s pointou), můžu napsat po dlouhé době něco z vlastního života. Což mě zas až tak bavit nebude, protože to bývají příběhy bez pointy.

Takže téma číslo jedna: jak už je známo, miluju příběhy s pointou, proto stále a stále ujíždím na Jonasovi Jonassonovi. Před spaním si pouštím střídavě jeho audioknihy v naprosto skvělém podání Martina Stránského v pořadí Stoletý stařík, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Stoletý stařík. Stoletého staříka častěji, tam je těch point v každé kapitole několik, zatímco Analfabetka trochu kulhá. Trochu. Někde jsem si přečetl, že Jonasson prý zrovna tvoří třetího do party, tak doufám, že to bude spíš Stařík než Analfabetka. Nevím, do duše autora nevidím, ale jak tak poslouchám pošesté Staříka a potřetí Analfabetku, tak se domnívám, že druhou do party tvořil autor poněkud pod tlakem, potom, co bylo potřeba po fenomenálním úspěchu toho prvního nezmizet ze scény.

Téma číslo dvě: koupil jsem si nová sluchátka. Takže si dokola ohrávanou desku od Anety Langerové Na Radosti mohu pouštět do uší ještě radostněji, protože kromě výšek slyším konečně i basy. Na prvních dvacet poslechů byl mým top songem song Tragédie u nás na vsi. Vskutku šlapající příběh vraždy z nenávisti, ve kterou se přetavila prvotní láska. Strašidelné dechy a ještě strašidelnější kvílení. Dynamické bicí. Píseň připomínající Cavevovu a Kylieinu Where The Wild Roses Grow, a to nejen tématem, ale i atmosférou. Ovšem v poslední době stále více a více oceňuji na Anetině albu píseň Panna. Citlivou a zároveň melancholickou a údernou píseň o rozchodu. Vlaštovky odlétaj, tak čau. Další zajímavost toho alba: je to takový nenásilný průvodce po floře a fauně. Proběhnou divizny, chrpy, mech, tráva, ptáci a vlaštovky. A další býlí a zvěř. Jen ty bílé květy divizen (když vím, že jsou tyto květy ve slunečním světle barvy žluté) mě trochu dráždily. Ovšem když člověk ví, že song Tragédie u nás na vsi popisuje dobu noční až ranní, tak na druhou stranu může jen ocenit to, co tím básník chtěl říct. Ve světle měsíce jsou i žluté květy bílé. Dráždění se pak, když si člověk uvědomí kontext písně, změní se v klobouček, který může posluchač smeknout, když si uvědomí, jak pouhou změnou barvy jinak notoricky známé květiny, dosáhne autor textu sdělení, že na diviznu zrovna nesvítí slunce, ale měsíc. Velmi vychytaná deska.

Téma číslo tři: hledám a nacházím víru. Nejdřív jsem byl přesvěčen, že najít víru v Krista v dospělém věku je lepší, než k ní být veden od dětských let. Měl jsem za to, že dítě nemá v tomto punktu pod vlivem rodičů svobodnou volbu a je tím pádem manipulováno. Ale je to těžké. Milovat bližního svého. Odpustit. Pro dítě s jeho čistou duší předpokládám věc ne až tak těžká. Pro dospělého člověka, který si s sebou nese pytel předsudků, velmi těžké. Ne-li nemožné. Ba ne, nemožné to není. Kdybych to připustil, tak bych musel přestat hledat a nacházet. A to hledání a nacházení je tak… Jak to vůbec sdělit? Nadpozemské.

Téma číslo čtyři: dnes jsem si uvědomil, co mě na té zimě tak sere. Ta absence vůní. V zimě člověk může cítit tak maximálně brikety z petek, vyjetého oleje a pilin, kteréžto palivo používá ve svých kamnech a krbech nemálo bližních, které je opravdu kvůli tomu prasečení zatěžko milovat. Pokud se člověk vykope alespoň na lyže, tak k tomuto pachu nemilému přibudou ještě libé vůně rumu a klobás. Ale to je tak všechno. Všimli jste si, jak je zimní období pachově sterilní? Já jsem si to uvědomil zrovna dnes, kdy mě cestou z práce bombardovala omamná vůně rozkvetlých střemch a brzy k ní přibude i sladká vůně lipových květů.

Téma číslo pět: vivat letní zahrádky! Konečně zase po té zimě odcházím z pivka nenavoněn smradem z cigár a nevalné přesmažené kuchyně (joaha, na tyto pachy zimního období jsem v tématu číslo tři zapomněl).

Mám rád příběhy s pointou. Pointa toho dnešního? Jaro je lepší než zima.

Vzácná chvilka. Nakulenej jakože docela dost a přesto mě napadlo, že příběh Jany a Jirky, co ráno snídali vajíčka s rohlíkem, není kompletní. Chápu, psát příběh tak nějak zmateně nepřeskáčku nemusí být zrovna čtenářsky komfortní, ale, co si budeme povídat, těch autorů, kteří časové roviny mísí tak urputně, až při četbě jejich knih ztrácí čtenář pojem o místě a čase, je mnoho a zjevně tím přeskakováním (které má být dle nich v zájmu dramatičnosti příběhu či vykutálené pointy, kdy se čtenář musí nejdříve vrátit na stranu dvacet, aby pochopil, co tím chtěl básník říct) sledují nějaký zájem (nebo maskují vlastní bezradnost?), těch autorů, co jsou v první kapitole v roce 2010 a ve druhé v roce 1910 je dvanáct do tuctu (pozdrav Jonasovi Jonassonovi), takže proč nebýt tím třináctým. Jak už jsem uvedl, tak koncepční práce není mou silnou stránkou, takže je to vlastně logické. A možná i čtenář předchozího příběhu o prvním rande v kavárně si kladl otázku, jak se to všechno vlastně semlelo. Tak si to pojďme vyříkat.

Jana 4:45, neděle ráno:

Žmoulá papír, co našla na záchodě v Zakopaném psovi a myslí si, že je to sbírka banalit. Přesto si říká: „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý. Možná jsem jenom zbytečně upjatá. Však všechny ty holky, co pochcávají záchody, instalují kondomy včetně hořkoslaného obsahu na splachovací čudlíky a píší použitými tampóny na dveře sprosťárny, nakonec neodejdou z baru samy.“

Přijde domů, hodí hadry na křeslo a napadá ji, že by to mohlo být tím, že se chovají jako děvky. Ona se takhle nechová. Už dobrý měsíc nosí v peněžence vizitku od toho chlápka, co ho potkala na pánském záchodě, když bylo v půli noci v Zakopaném psovi třeba operativně odklidit jednu obzvláště hustou kačenu. Stál tam u mušle, nohy rozkročené skoro jako gymnastka na kladině, jak se chtěl vyhnout tomu, aby jeho nové semišové boty ztratily vůni kůže a namísto toho nasály smrad zvratek. „Ať mě nepodmetete,“ říkal. „Ne že bych se obával svatby, ale mohl bych se rokročit až tak, že bych si namočil v těch blitkách rozkrok.“ „To byste stejně nedal,“ řekla tehdy Jana. „To bych nedal,“ řekl. „Vizitku vám ale dát můžu.“

Janě přišel být fakt roztomilým. Tak si tu vizitku od něj vzala a strčila ji do kapsy. Neměla s ní žádné úmysly. Tehdy.

Ale v neděli, po měsíci, když se kolem desáté vzbudila a na stole našla vlhký papírek, který sebrala před pár hodinami na pánském záchodě, řekla si, že zkusí být děvkou, jako všechny ty holky ze záchodů a že by možná mohla projednou zkusit tu hlášku o tom růžovém masíčku. Vytočila Jirku. Tedy jeho telefonní číslo z vizitky, přesněji řečeno.

Jirka 10:05, neděle ráno

„No, doprdele, budík nebo co? Ne, telefon.“ Na displeji nějaké neznámé číslo. Přemýšlí o tom, kolik rozdal včera v noci vizitek a poněkud zamlženě vzpomíná, kde to vlastně byl. Ve Psoj nebo ve Viktorce? Nevzpomíná si.

A tuplem si nevzpomíná na to, že dával svoji vizitku nějaké uklízečce někdy před měsícem v Zakopaném psovi.

„Ve čtyři v kavárně? Tak jo,“ povídá do telefonu a jde si zase lehnout.

Jana 15:00, neděle odpoledne

Tjo, rande. To už tady dlouho nebylo. Co si má vzít na sebe? Memoruje si to o tom růžovém masíčku z vlhkého papírku. „Jako, je to dobrý, to jo. Ale je to i blbý. Takový prvoplánový. Ale i docela vtipný, není to takový to trapný: Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Neví proč, ale napadlo ji, že je to takové Hello Kitty. Růžové a měkké. Taky jako (sado) maso. Růžové a měkké. Dvojsmyslné a zároveň úderné. Není si jistá, že i když je pevně odhodlána být pro dnešek neupjatou děvkou, že by byla schopná zrovna toto vypustit z úst. Radši si vezme ten papírek s sebou do kabelky.

Jirka 16:15, neděle odpoledne

Vchází do kavárny, posledních patnáct minut ještě seděl na lavičce a hulil cígo, přece nebude jak nějaký hujer stepovat přesně ve čtyři u dveří, notabene když si i přes půlhodinovou snahu při cestě na místo toho rande nebyl schopen vybavit, co to může být za dívku, ta Jana. Nicméně byl přesvědčen o tom, že nějaká šereda to asi nebude, protože nějaké šeredě by přece svou vizitku nedal. „Aha,“ zamručí, když vidí tu Janu u druhého stolu, jak na něho mává. „Trochu tlustá.“ Nejradši by se otočil a tvářil se, že za dveře vzal omylem a že měl vlastně v úmyslu vejít vedle do pekárny. Ale pekárna je v neděli zavřená. Rozhodl se tedy pokračovat a nebýt v následujících několika minutách, než se vymluví na, co on ví, třeba na to, že musí vyvenčit psa, tak vtipný a výřečný, jak je obvykle a to jedno kafe si s tou Janou dát.

Jana a Jirka 16:30, neděle odpoledne

Spíš mlčení.

Jirka 16:35, neděle odpoledne

„Omluv mě, jdu na záchod.“ Jediné, co mu přijde být na tomhle podivném rande být zajímavým, je ten divný týpek u stolu číslo jedna, který lemtá pivo a střídavě otvírá a zavírá notebook. Cestou na záchod přemýšlí, co ten člověk v tom notebooku asi tak čte či sleduje. On sám by nyní nejradši sledoval nějaké péčko. To by asi byl jeho dnešní jediný sexuální zážitek, protože s tou Janou to vypadá divně. „Je nějaká upjatá,“ říká si. Nejistá. Tichá. Trochu tlustá. Je rozhodnutý, že jakmile domočí a dopije kafe, tak půjde venčit psa. „I když ho nemám?“, cituje si sám pro sebe Dobytí severního pólu od Cimrmanů. „I když ho nemám,“ dokončuje repliku.

Jana 16:36, neděle odpoledne

Tak jo. Je to trapný. Jako tadyten chlápek s tím notebookem vedle. Co si tam píše? Nějaký básničky nebo co? Vzpomínky na minulost? Asi jo. Protože kdyby měl psát o současnosti, tak může snad napsat jenom to, že z toho rande u vedlejšího stolu nic nebude. Hledá v kabelce vlhký papírek.

Jana a Jirka 16:38, neděle odpoledne

„A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká Jana vzhledem k delikátnosti řečeného docela nahlas a je v rozpacích a má ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Překonání její upjatosti a citace čmáranice z vlhkého papírku ji dost rozrušilo. Jirka je docela překvapen a v rozpacích a má též ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Ne že by se snad styděl, že byl takhle docela dost natvrdo vyzván k sexu, zažil už i jiné výzvy. Jako třeba: „Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Ale přece jenom ho trochu vykolejilo, že to řekla tak nahlas. Že to mohl někdo slyšet. Že ho uvidí ta pěkná servírka odcházet s tou poněkud tlustou holkou. Už ví, že s ní odejde, ať už si je třeba tlustá. Slušnej chlap přece výzvu k sexu neodmítá. A navíc musí uznat, že to o tom masíčku je docela dobrý. To si musí zapamatovat. To by se mu mohlo hodit. „Tak jo,“ říká Jirka.

Jana a Jirka 16:55, neděle odpoledne

Odcházejí z kavárny. Ten chlápek u stolu číslo jedna zase zapíná notebook.

Jana a Jirka 18:30 – 23:00, neděle večer

Jana nasazuje po dlouhé době jiný hygienický prostředek, než jsou gumové rukavice. Jirka zhodnocuje, že ta holka nasazuje kondomy zřejmě často, protože je evidentní, že se jí nedá upřít jistý grif, jako by to byl častým tréninkem zautomatizovaný pohyb. Jana konstatuje, že Jirka přece jenom nemá do gymnastky daleko. Dal to. Kondom se plní hořkoslaným obsahem. Několikrát. Usínají.

Jana 6:30, pondělí ráno

Říká si: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

Jirka 6:31, pondělí ráno

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně. Ne že by zrovna plánoval nějaké další schůzky s Janou, ale musí uznat, že ta gymnastika byla docela fajn. A navíc má hlad. A když má chlap hlad, je dobré být na ženu milý. To už si sám mnohokrát ověřil při mnohých z pondělních, úterních, středečních, pátečních, sobotních a nedělních rán. Ve středu chodí s kámošema do hospody, takže o čtvrtečních ránech milý nebývá. Ani nebývá na koho být o čtvrtečních ránech milý.

Jana 6:31, pondělí ráno

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“ Našla poklad. Je o tom přesvědčená. Na snídani si dává záležet. Dočetla se, že láska prochází žaludkem. Je přesvědčená, že tahle míchaná vajíčka budou v jejich zažívacích traktech dlouho. Dokud nás smrt nerozdělí? Usmála se, vzpomněla si na Dobyti severního pólu od Cimrmanů: „Budeš dlouho v nás.“

Jana a Jirka, 6:59, pondělí ráno

Pondělí. Musí se do práce. Nic nenaděláš. Jirka se obléká a říká: „Tak ahoj, hele, to s tím růžovým masíčkem bylo fakt dobrý. Tím jsi mě dostala. To si musím zapamatovat.“ Jana si říká, že si to taky zapamatuje. Může mu to říct znovu třeba dnes večer.

V pondělí večer sedím s notebookem zase u stolu číslo jedna. Dnes nečekám žádné příběhy z kavárny, které by vydaly na román anebo aspoň na povídku. I když… Nesedí támhle na baru ta holka ze včerejška? Ta trochu tlustá. Divné, ten chlápek, s kterým tady včera byla, sedí o kousek dál u stolu s nějakou jinou slečnou. Hm, to by možná na román anebo povídku mohlo vydat. Zvlášť když ta nová chlápkova kost je znatelně atraktivnější. Vědí o sobě? Zdá se, že holka na baru ho registruje. Nenápadně, tiše, upjatě. Poslouchá.

Poslouchá, jak chlápek říká atraktivní kosti: „A hele, nemohl bych se podívat na to tvoje růžové masíčko?“

Atraktivní kost má ksicht barvy více než růžového masíčka. Holka na baru má ksicht barvy… No, hodně fialového masíčka.

Vypadá, jako by ji Jirka vytočil. A její telefonní číslo to nebylo.

Původně jsem myslel, že ze situace, kdy jsem ztratil v baru Zakopaný pes papírek s příběhy z kavárny, nic nevykřešu. Ale vykřesal jsem.

Noční bar Zakopaný pes. Pět ráno. Někde venku už svítá a začínají zpívat ptáci, tam, v podzemí, už dodunělo disko, chlast byl proměněn ve čtyři náhodné sexy, dvě partnerské hádky, pár rozflákaných ksichtů, sto kocovin a v neposlední řadě i v plnou kasu.

„Taky v pochcaný a poblitý hajzly,“ mručí si jako každou sobotu touhle dobou uklízečka Jana. Právě si napustila kýbl, navlékla gumové rukavice a pustila se do té neveselé práce.

Mlasknutí právě natahovaných rukavic Janě připomnělo, že toto je v posledních týdnech jediné mlasknutí, kterého se jí dostává, ze všech těch jinak obvykle příjemných mlasknutí, co jich mimo tohoto zvláště nepříjemného mlasknutí na světě existuje, je jí dopřáno jenom toto. A k tomu to uvědomění si, jak podobná je činnost navlékání hygienických rukavic činnosti navlékání jiných hygienických pomůcek. Těch, co jich zhruba tak čtyři kusy v následující půlhodině vymete z různých zákoutí hajzlů či je bude dolovat ze záchodových mís. Ta až provokativní nezničitelnost všech těch použitých kondomů jí znovu připomene, že co se natahování čehokoliv hygienického týče, tak v jejím případě v posledním půl roce vyhrávají rukavice na body. Nebo spíše K.O.

„Tak jo, jdeme na to,“ říká si a při už dávno mechanicky naučeném pravidelném pohybu mopem tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět, se lehce zadýchána může utěšit, že alespoň toho rytmického pohybu má dostatek. Na lopatce má nameteno už pár vajglů, krabičky od cíček, kondom zatím žádný. Těší ji, že ačkoliv tam venku už začínají zpívat ptáci, tak kačena zde žádná nepřistála. Ale co není, může být. Její dlouholetá zkušenost jí říká, že všelijaké jiné výsledky požívání chlastu, mimo těch náhodných sexů a rozflákaných ksichtů, ty všelijaké tělesné tekutiny, se vyskytují spíše na dámských záchodech. Těmi i obvykle začíná, je zvyklá postupovat od náročnějších úkolů k těm méně náročným, ale dnes se rozhodla jinak. S pocitem, že její život je ekl tak jako tak, jí koneckonců může být šumák, když si ty eklhaftní dámské záchody nechá protentokrát nakonec.

Koneckonců, dnes si dala předsevzetí, že si při vykonávání rytmických pohybů mopem tam a zpět a sem a tam, které bude vykonávat na dámských záchodech, nebude myslet vůbec nic. O mnoho minulých sobotách si totiž myslela už úplně všechno. Krev, pot a slzy, to je její práce. A chcanky a kačeny a použitý kondomy. Zrovna minulou sobotu myslela na to, kterej dobytek může navléknout použitý kondom, samozřejmě včetně obsahu, na takový ten splachovací čudlík. Zrovna tato konkrétní kabinka byla minulou sobotu zvláště eklhaftní. Mísa tam byla dost zesraná. Všechny ty citlivky, které dorazily do kabinky od doby navléknutí kondomu na čudlík, byly až takové citlivky, že tím okondomovaným čudlíkem nesplachovaly. Jedna z těch citlivek byla až tak citlivá, že zakrváceným tampónem napsala na dveře kabinky: „Fuj. Šprcka. Hnus.“ Dnes nemyslela ani na to, jak je ta realita nočního klubu pa-ra-dox-ní, že všechny ty holky, které se v těch kabinkách jako dámy nechovají, potom, co si před zrcadlem přepudrují nos, a vyjdou ze dveří, jsou z nich najednou dámy dámičky a až na nějaké nešťastné výjimky neodcházejí z baru samy. Dnes nemyslela na nic.

„Tak, ještě zhasnout, a jdu,“ říkala si, nakonec k jejímu vlastnímu překvapení docela povzneseně, když nasála do mopu všechny ty tekutiny a na lopatku nahrnula ty vajgly a krabičky od cíček a, hle, jaké to překvapení, jen jeden osamělý kondom. Nahlédla s uspokojením za dveře vycíděných a voňavých pánských záchodů, šmátrala po vypínači, a jak ho nenahmátla na první dobrou, tak ještě sklouzla pohledem na podlahu, a tam se válel nějaký papírek. „Sakra, ještě nějakej bordel,“ odfrkla si, a již zbavená hygienických rukavic, sebrala ten vlhký lístek z podlahy.

„Hm, nějaká škrábanice“, řekla si, když se do papíru začetla. „Sbírka banalit.“ Přesto papír strčila do kapsy a šla svítáním, za vřískotu ptáků domů. „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý.“

V neděli odpoledne sedím jako obvykle v kavárně. Vzal jsem si s sebou tentokrát notebook, však jsem stydlivý a musel bych vypít pět piv, abych si té slečně, co nosí pivo, řekl o tužku. Abych si mohl zapisovat ty banality od vedlejších stolů, které by mohly vydat na román. Zrovna vedle sedí zajímavý pár. Vypadá to na první rande. Slečna, Jana, jak jsem vyposlechl, je taková nějaká tichá. Nejistá. Dokonce, když chlápek odchází na záchod, hledá v kabelce nějaký papírek. Že by výpisky z nějaké příručky se jménem „Jak sbalit chlapa“ nebo tak nějak? „Holka, z toho žádný příběh na román nebo aspoň povídku nebude,“ říkám si a zaklapuju počítač. Zase žádné literární dílo, které jsem měl v úmyslu stvořit z příběhů z kavárny, nevznikne.

U vedlejšího stolu opět chlápek na scéně a situace nadále rozpačitá. Spíš mlčení. Jana se naklání k chlápkovi a vzhledem k delikátnosti vyřčeného mluví docela nahlas. „A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká. Nevím, kdo z těch dvou je více překvapen a více v rozpacích a kdo z nich má víc ksicht barvy masíčka více než růžovýho. „Tak jo,“ říká ten chlap a odcházejí.

Já mám nějaký neurčitý pocit dejá vu, jako bych podobnou konverzaci už někde slyšel. Ale jen neurčitý. „Tohle bych si určitě zapsal,“ říkám si. To je fakt dobrý. Ale nikde ve složce „Příběhy z kavárny, které by vydaly na román nebo aspoň povídku“, to v mém znovuotevřeném kompu nenacházím. Tak asi jen takový nějaký dojem…

V neděli v podvečer prožívá Jana všechny druhy příjemného mlasknutí. Po měsících natahuje jinou hygienickou pomůcku, než zrovna gumové rukavice.

Ráno si říká: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně.

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“

Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.

Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.

Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.

Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.

Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul tři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, sem na web, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.

Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.

Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.

Román z devadesátkovýho Londýna

Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.

Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.

Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.

A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.

Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.

Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.

A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.

.

Jak málo stačí ku vytočení Knihkupce:

Dnes v práci vcelku hovno co na práci, takže jsem si odskočil na radnici vyřídit si novou občanku.

Úřednice: „Ale to nejde, ta stará vám platí až do podzimu. My je vyměňujeme až dva měsíce před koncem platnosti.“

Já: „Podívejte se, jsem občan, včera jsem zaplatil docela mastný daně, vy jste tady pro občana, takže mi tu občanku uděláte.“

Ona: „Nejde to, dva měsíce, blá, blá, blá.“

Já: „A kdybych zejtra odjel na konec světa a hodlal se vrátit za dva roky, tak to taky nejde?“

Ona: „Pro cesty do zahraničí SNAD (významně) máte pas.“

Já: „Ten mi taky končí, ale to je, do prdele (fakt jsem to řek, červenám se), úplně jedno, prostě chci novou občanku a hotovo, nebudu sem chodit desetkrát. Čas mám teď a na podzim ho třeba mít nebudu.“

Moje rozčilení zafungovalo a za pět minut jsem vycházel vyfocen a odbaven.

Trochu se stydím, že jsem byl hrubý. Ale, sakra, nakonec to šlo, nikdo nepřišel k žádný újmě (vyjma mé fotky na novou občanku, budu tam vypadat jak vrahoun, protože oči tou dobou stále vrhaly blesky a tvář značila rozčílenost) a svět se nezbořil.

Kdepak, úředníci stále ještě i po těch 25 letech demokracie nemají mentalitu, že konají službu občanům, stále v nich přetrvává komunistická vrchnostenská nadřazenost. Nasraly mě hlavně dvě věci: lež – paní tvrdila, že to nejde a nakonec to šlo. Kdyby to opravdu nešlo, tak vytáhne nějaký zákon, kde je psáno, že nové občanky se vydávají teprve až v termínu dva měsíce před skončením platnosti staré a já sklapnu. A poučování s tím pasem. Jak ví, že mám pas? Pas není povinnost mít. K tomu to blahosklonné SNAD. A vůbec, úředník by v tomto případě absolutně neměl diskutovat a argumentovat, ale, doprdele, bez řečí konat.  A občan, aby se třeba někdy něco změnilo k lepšímu, nemá sklapnout patky, ale trvat na svém. I za cenu nějaké té prdele, za kterou je mu třeba pak i stydno.

Rád bych přemýšlel o nějakých věcech milých či vznosných, ale ne, v poslední době dost přemýšlím o těch registračních pokladnách. Pravda, proč stahovat gaťata, když brod je daleko a při pověstné (ne)schopnosti našeho milého státu uvést do chodu cokoliv aspoň trochu sofistikovaného, může být ještě dál, než myslíme. Ale co naplat, jako knihkupec s obchodem kamenným i eshopem, které navíc každý fungují na jiném pokladním a fakturačním systému, o tom problému přemýšlím kdykoliv, když se někde vyjeví nějaký střípek na téma, jak by to asi zhruba mělo být.

Co je zatím známo: plány jsou takové, že by tato věc měla být nasazena v relativně docela rychlém čase. Pokud by opravdu mělo jít o rok 2016, a je jedno, jestli v lednu či červnu, tak čas na to, aby byly dva různé systémy naprogramovány, nějak otestovány, vyladěny, chyby vychytány, je opravdu šibeniční. U pokladního systému kamenného obchodu by snad neměl být problém tak velký, jeho dodavatel zatím tvrdí, že by to měl zvládnout. I proto, že jde o systém, který je nasazen v desítkách provozoven, tedy všelijaké programování se snad nějak zaplatí. Ovšem jak bychom stihli přizpůsobit situaci náš eshop, který si vyvíjíme sami pro sebe a sami si tedy musíme vše zaplatit, to tedy nevím. Ono je vůbec paradoxní, že, jak zatím odvozuji z těch střípků informací, že tahle věc má platit i pro platby, které neprobíhají v hotovosti – veškeré platby eshopu probíhají bezhotovostně, ať už převodem na účet, kartou či dobírkami, které převádějí dopravci na náš účet. Proč mají být vůbec takto evidovány platby, které jsou vpodstatě nepokrátitelné a navěky v bance evidované? Navíc tyto příjmy se automaticky exportují přímo do účetnictví. V tomto případě by opravdu nešlo o nějaké kosmetické změny celého systému eshopu, ale jeho zásadní překopání. Opravdu se toho děsím… Přemýšlím o tom, že pokud by se tahle věc nestihla či nebyla zas až tak jednoduchá, tak bych musel tyto platby „prohnat“ přes pokladní systém obchodu, ale v tom případě by asi všechna ta letitá práce s vyladěním importu faktur do účetnictví přišla vniveč, nejenom, že by přibyla zbytečná práce se zadáváním plateb do jiného systému, ale asi by nebylo možno exportovat platby do účetnictví, protože kdyby ano, tak by se vlastně stejné platby objevily v účetnictví dvakrát.

Takové ty obvyklé obavy všech, kterých by se to mělo týkat, tedy dostupnost/funkčnost internetového připojení či rychlost odezvy ze serverů ministerstva financí, postup při stornování plateb, nebo vůbec celý ten pocit „sprostého podezřelého“, který musí být imrvére na drátku, snad ani nekomentovat.

Vlastně mě nejvíc štve, že už teď, místo toho, abych přemýšlel o věcech milých a vznosných, jsem nucen přemýšlet o tomto. A že ti lidé, kteří to chtějí zavádět, o tom snad ani nepřemýšlí. Že nepřemýšlí o tom, že touhle věcí už rok předem otravují můj den, který by mohl být příjemný, a namísto toho je plný obav.

A vůbec: co je miliarda, deset miliard, třeba i klidně sto miliard ve státní kase oproti stovkám tisíc lidem, kterých se má tenhle nápad týkat, jejich pohodě, klidu, milým a vznosným myšlenkám? Že to vůbec někoho napadá, že je někdo takový asociál bez špetky empatie, kterému jsou ty miliardy (navíc velmi virtuální) milejší než všichni ti lidé, kteří někteří už teď a další v těch následujících měsících budou muset řešit opravdu velký problém.

Pokud pominu vůbec ten základní fakt, že tímto opatřením se vytvářejí dvě kategorie lidí, jedni, co jsou pod stálým dohledem – živnostníci a podnikatelé, a druzí, kterých se to netýká (ti ostatní), pokud pominu i pocit sprostého podezřelého, pokud pominu celou tu filozofii registračních pokladen, tedy nedůvěru, závist, v případě odborářských vůdců a socialistů snad i škodolibost, pokud pominu vytváření nerovnosti (pro velké firmy, supermarkety a koncerny ty náklady se zavedením systému budou v porovnáním s jejich tržbami marginální, zato pro malé živnostníky, zvláště ty starší, kteří si s technikou třeba nerozumí, budou náklady značné, možná i likvidační), i tak zbývají obavy z té plánované rychlosti zavedení. Zatím si opravdu nedovedu moc představit, že by se za pár měsíců podařilo upravit všechny ty tisíce různých pokladních a fakturačních systémů, které živnostníci používají.

Jak to zatím vidím, tak pakliže to opravdu bude tak, jak je plánováno, tak se může stát, že budu mít na pultě dvě pokladny. Nejdřív „proženu“ obchod pokladním systémem, na který jsme zvyklí, a pak někde vedle naťukám platbu do státní pokladny, a pak poběžím za zákazníkem s druhou účtenkou, se slovy „ještě papírek z Babiškasy, vašnosto“. A můžu snad jenom doufat, že to nebude zakázáno…

Zatoužil jsem zase po tom, psát si blogísek. Aspoň takovej malej krátkej blogíseček. Naťukal jsem to do mobilu včera v hospě: